Článek
Proč neposlouchá
Když jsme si pořídili Ronyho, byl to ten nejklidnější pes na světě. Držel se u domu, nezkoušel utíkat, zahrada mu stačila ke štěstí. Proto nás naprosto zaskočilo, když najednou začal mizet. Ne jednou za čas, ale pokaždé, když jsme ho nechali venku samotného. Otočili jsme se a už byl pryč. Plot, který vždycky respektoval, najednou přeskakoval během vteřiny.
Ze začátku jsme to brali jako náhodu, ale když se to začalo opakovat den co den, začali jsme být zoufalí. Vracel se domů s jazykem vyplazeným, špinavý, ale vždycky spokojený. My ale byli vzteklí. Mysleli jsme si, že se toulá, že někde dostává jídlo a láká ho to pryč. Každý útěk končil výpraskem. Jenže ani to nepomohlo, jakmile měl možnost, utekl znovu.
Musíme zjistit, kam utíká
Rozhodli jsme se zpevnit plot, přidali jsme drát, dokonce jsme zkoušeli různé překážky. Bylo to marné. Rony byl vždycky o krok napřed. Po několika týdnech už jsme byli unavení a začali si zoufat, že z něj nikdy nebude poslušný pes. Jednoho dne jsem se rozhodla zjistit, kam vlastně utíká.
Sedla jsem si do auta a počkala za rohem u cesty. Jakmile jsme ho pustili ven, během pár minut přeskočil plot a rozběhl se polní cestou za vesnicí. Jela jsem pomalu za ním, až se zastavil u malé zahradní chatky na kraji lesa. Seděl před dveřmi a tiše kňučel. Zaklepala jsem a otevřela mi starší paní. V tu chvíli jsem pochopila, že to není náhoda. Paní se usmála a řekla: „On je váš? On sem chodí každý den.“ Vysvětlila mi, že její manžel před pár měsíci zemřel a ona zůstala sama. První den jen seděla na zahradě, když uviděla Ronyho u plotu. Dala mu pamlsek a on si k ní sedl.
Pes pomocník
Od té doby za ní chodil denně. Ne pro jídlo, ale jen si s ní sednout. Cestou domů jsem měla slzy v očích. Najednou mi došlo, že jsme ho trestali za něco, co dělal z čisté psí lásky. Neutekl proto, aby nám ublížil. Utekl, protože vycítil, že někdo jiný potřebuje společnost víc než my.
Od té doby už ho netrestáme. Naopak jsme se s paní domluvili, že k ní může chodit. Teď ho někdy vezmeme společně na procházku a vidím, jak oba rozkvétají. A já jsem si uvědomila, že psi někdy cítí víc než my lidé a že někdy jejich instinkt zachrání nejen jednoho psa, ale i osamělou lidskou duši.
