Článek
První stížnosti
Když jsme se s manželem nastěhovali do menšího pronajatého domku na okraji města, byli jsme nadšení. Konečně kousek zahrady, klid, čerstvý vzduch. Náš pes Max měl poprvé prostor, kde mohl běhat. Zpočátku všechno fungovalo skvěle, až na pár občasných štěknutí, když někdo šel kolem plotu. Myslela jsem si, že to nikomu vadit nebude. Jenže jsem se mýlila.
Jednoho dne nám zazvonila sousedka z vedlejšího domu. S kamenným výrazem řekla, že náš pes štěká celé dny a že se kvůli němu nemůže vyspat. Nabídla jsem, že ho budu víc hlídat a omluvila se. Jenže stížnosti pokračovaly. Další soused mi jednou před obchodem utrousil, že „někteří lidé by si neměli pořizovat psy, když je neumí vychovat“. Cítila jsem se poníženě.
Petice
Jednoho odpoledne mi majitel domu volal, že s námi potřebuje mluvit. Netušila jsem proč. Když jsme k němu s manželem přišli, položil před nás list papíru. Na něm bylo napsáno: Petice proti nájemníkům z čísla 27 kvůli neustálému rušení nočního klidu psem. A pod tím více než deset podpisů. Zůstala jsem sedět v šoku. Majitel řekl, že nechce problémy v sousedství, a že pokud se situace do měsíce nezlepší, budeme muset odejít. Bylo mi do breku.
Začali jsme Maxe brát na delší procházky, aby byl unavenější. Pořídili jsme mu nové hračky, dokonce i speciální obojek, který mu měl pomoci se zklidnit. Dělali jsme všechno možné. Ale sousedi se rozhodli, že nás prostě nechtějí. Každé štěknutí brali jako důkaz, že jsme nezodpovědní. Nakonec jsme dostali výpověď z nájmu. Prý kvůli „opakovanému narušování sousedských vztahů“.
Nový začátek
Pamatuji si, jak jsem balila poslední krabice. Na zahradě běhal Max, jako by tušil, že se loučí. Při odjezdu jsem zahlédla sousedku, jak se dívá z okna. Ani se neobtěžovala otočit hlavu, když jsem jí kývla na rozloučenou. V tu chvíli jsem cítila směs zlosti a smutku. Nechápala jsem, jak mohou lidé kvůli pár štěkáním zničit někomu domov.
Dnes už bydlíme jinde, dál od lidí, v malém domku za městem. Max má konečně klid a my s ním. Občas si na staré sousedy vzpomenu, ale ne s nenávistí. Spíš s údivem, jak málo stačí, aby se sousedská tolerance proměnila v nenávist. A kdykoli slyším, jak Max večer štěkne do ticha, usměju se. Protože teď vím, že to je zvuk svobody, ne důvod k odsouzení.
