Článek
Hlídání bytu
S tchánem jsme měli vždycky slušný vztah. Občas trochu bručoun, ale jinak spolehlivý a ochotný pomoci. Když jsme s manželem odjížděli na dovolenou, nabídnul se, že nám pohlídá byt. Stačilo zalít kytky, vyvenčit kocoura a občas zkontrolovat poštu. Všechno vypadalo naprosto nevinně.
Dovolená v Itálii byla krásná, ale počasí se zkazilo a my se rozhodli vrátit domů dřív. Chtěli jsme udělat překvapení, přivézt tchánovi láhev vína jako poděkování a zjistit, jak všechno zvládl. Ještě z auta jsme se shodli, že mu nebudeme volat a rovnou ho překvapíme. Když jsme odemkli dveře, slyšela jsem hudbu. Hlasitou, jakou bych u tchána nikdy nečekala. Pomyslela jsem si, že si asi pustil rádio. Ale jakmile jsme vešli dál, zůstala jsem stát jako přikovaná.
Šok
Uprostřed obýváku seděl tchán, nahý po pás, v ruce sklenici vína a na gauči vedle něj žena. Mnohem mladší, než by člověk čekal. Vypadala, že jí může být sotva třicet. Oba se lekli, když nás uviděli. Ona se zvedla, popadla halenku a utíkala do koupelny, zatímco tchán zrudl až po uši. Nikdo z nás neřekl ani slovo. Manžel jen zůstal stát s otevřenou pusou, já jsem cítila, jak se mi hrne krev do hlavy.
Byl to šok, ne proto, že měl tchán nějakou společnost, ale proto, že to dělal v našem bytě. Na našem gauči, kde jsme sedávali s dětmi, kde jsme sledovali filmy, kde jsme prostě žili. Tchán se snažil něco zamumlat, že nečekal, že se vrátíme tak brzy, že to „nebylo, jak to vypadá“. Jenže přesně tak to vypadalo. Na stole ležela otevřená láhev vína, dva talíře s nedojedeným jídlem a špinavý ubrus.
Konec dobrých vztahů
Z bytu jsme odešli bez jediného slova. Celou cestu domů jsem brečela. Manžel byl bledý, nevěděl, co říct. O pár dní později se tchán omluvil, že to přehnal, že si chtěl „trochu užít svobody“ a že si neuvědomil, že nás to tolik zasáhne. Jenže to se nedá jen tak přejít. Od té doby s ním vztahy ochladly. Snažíme se chovat slušně, ale pokaždé, když ho vidím, vybaví se mi ten obraz nahého tchána v našem obýváku s cizí ženou.
Je to vzpomínka, kterou bych nejraději vymazala. Někdy se mi o tom dokonce zdá. Vidím ho tam znovu, slyším ten smích a cítím stejnou směs šoku a znechucení. A i když uběhl už nějaký čas, jedno vím jistě, už nikdy nikomu nedám klíče od bytu, ani když půjde jen o zalévání květin.
