Článek
Jak to všechno začalo
Asi bych měla začít tím, že nesnáším fronty. Jako fakt, upřímně, z hloubi duše. Jenže bydlím kousek od jednoho supermarketu, kam chodí půlka města, a když se vám poštěstí trefit se do špičky, tak máte o zábavu postaráno. A teď si představte mě – hladovou, unavenou, s hlavou plnou toho, co ještě musím stihnout. A do toho pět lidí přede mnou, co si z pokladny dělají zpovědnici nebo telefonní budku.
Jednoho dne jsem si řekla, že už to prostě nevydržím. Začala jsem si všímat, že některé pokladní jsou výrazně rychlejší než jiné. A tak jsem začala experimentovat. Postupně jsem zjistila, že když přijdu k jedné konkrétní pokladně, i kdyby tam byla fronta delší, stejně budu venku rychleji než u těch ostatních. Jenže – tahle pokladní byla pěkně náladová a často naštvaná. A já chtěla víc. Chtěla jsem mít nákupy pod kontrolou.
Objevila jsem trik
Jednoho dne, když jsem zase zkoumala, jak se dostat rychleji ven, jsem si všimla jedné věci. Pokladní se střídaly podle určitého plánu, který si nechávaly na takovém nenápadném stojanu u pokladny. A tak mě napadlo – co kdybych si ten plán nenápadně okoukla a podle něj si naplánovala, kdy chodit nakupovat? Bylo to skoro geniální.
Takže jsem si začala zapisovat, kdy má která pokladní směnu. Brzo jsem měla jasno – nejlepší byla Iva, ta sice nemluvila, ale jela jak stroj. Naopak Katka byla pomalá, furt něco řešila a pokaždý se zakecala. No a když jsem zjistila, že Iva má v pondělí a ve středu odpoledne, bylo rozhodnuto. Začala jsem chodit jen v tyhle dny, jen v tyhle časy.
Jenže ouha. Netrvalo dlouho a všimly si toho i prodavačky. Jedna z nich mi dokonce jednou řekla: „Vy si snad vybíráte, kdy kdo sedí, ne?“ A já se jen usmála. Ale bylo jasný, že už jim to začíná lézt krkem.
A pak to prasklo
Jednou jsem přišla jako vždy – středa, čtyři odpoledne, a co nevidím? Iva nikde. Místo ní tam seděla Katka, a na mě se jen podívala takovým tím pohledem, jako že ví. Neměla jsem čas ani chuť to řešit, tak jsem si řekla, že to prostě vydržím.
Jenže pak, když jsem odcházela, mě zastavila paní vedoucí a docela přísně řekla: „Víme, že si sem chodíte vyhlížet směny. Už toho nechte.“ V tu chvíli jsem se cítila jak přistižená zlodějka. A tehdy mi to došlo – oni mě fakt nesnáší.
Ale víte co? Přestala jsem tam chodit. Začala jsem jezdit jinam, kde fronty nejsou. A hlavně – přestala jsem řešit, kdo kde sedí. Protože ono to za ten stres nestálo. A i když jsem si myslela, že jsem vyhrála, vlastně jsem si jen přidělala problémy.
Nakonec jsem se poučila
Od tý doby si říkám – vážně má smysl dělat takový věci? Jasně, fronty mě štvou pořád, ale naučila jsem se to prostě nějak přežít. Už se neplížím kolem pokladen, nečtu směny a netahám z lidí pohledy, co vás probodnou až na kost. Možná jsem si tehdy připadala chytře, ale s odstupem – fakt to za to nestálo. A to je celý.
