Článek
Cesta plná problémů
Vyjeli jsme s dostatečnou rezervou. Opravdu. Nešlo o lehkovážnost ani o to, že bychom si řekli, že pět minut sem, pět minut tam. Silnice byla ucpaná, objížďka nečekaná a navigace si protiřečila sama se sebou. Byla jsem nervózní, ale pořád jsem si opakovala, že svatba není vojenský nástup. Že to všichni pochopí.
Zaparkovali jsme a spěchali ke vchodu. Hudba už hrála, hosté byli uvnitř. Než jsme stihli cokoliv říct, objevila se kamarádka. Nevěsta. Její pohled nebyl překvapený, byl chladný. Řekla, že obřad už začal a že jsme přišli pozdě. Vysvětlovala jsem, omlouvala se, ale přerušila mě. Prý máme odjet, protože by to narušilo průběh.
Srážka s realitou
Nezvyšovala hlas. Nemusela. Každé slovo bylo přesné a tvrdé. Stála tam ve svatebních šatech a dívala se na mě, jako bych byla někdo cizí. Ne kamarádka, se kterou sdílela roky života. Řekla, že pravidla platí pro všechny. Že měla jasně napsané, v kolik se má přijít. A že kdo to nezvládne, nemá uvnitř co dělat.
Otočili jsme se a odešli. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nešlo jen o to, že nás nepustila. Šlo o způsob. O to, že mě bez mrknutí oka vymazala z něčeho, co jsem považovala za důležité. Seděla jsem v autě a nevěděla, co říct. Bylo ticho, které mě svíralo.
Vzpomínky
Cestou domů jsem si vybavovala všechny chvíle, kdy jsem pro ni byla. Když se rozešla, když brečela, když potřebovala pomoct. Nikdy jsem nepočítala minuty, nikdy jsem ji neposlala pryč. Najednou jsem měla pocit, že jsem si ty roky možná idealizovala. Že jsem kamarádství viděla jinak než ona.
Čekala jsem, že se ozve. Že se omluví. Že to byl stres, nervy, tlak dne. Neozvala se. Ani večer, ani další den. Viděla jsem jen fotky na sociálních sítích. Úsměvy, gratulace, dokonalý den. A já jsem v tom příběhu chyběla. Nejen fyzicky, ale úplně.
Otázky bez odpovědí
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem něco nepřehlédla už dřív. Jestli jsem nebyla kamarádka jen tehdy, když se to hodilo. Jestli ta svatba nebyla jen moment, kdy se to všechno ukázalo nahlas. Pět minut se stalo záminkou. Ne příčinou.
Když jsem doma sundavala šaty, které jsem si pečlivě chystala, došlo mi, že nejsem smutná kvůli svatbě. Byla jsem smutná kvůli tomu, jak snadno se dá někoho odstřihnout bez lítosti. Ty šaty jsem pověsila zpátky do skříně a poprvé jsem si dovolila připustit, že některé vztahy skončí dřív, než člověk stihne zaklepat na dveře.
