Článek
Nenápadný dar u dveří
Sousedka zaklepala dopoledne a v ruce držela svazek s ošoupaným hřbetem. Řekla, že uklízí půdu a že by mi třeba udělal radost. Usmála jsem se, poděkovala a položila knihu na stůl. Ještě ten den jsem ji otevřela, protože měla zvláštní vůni starého papíru, která mě vždy uklidňovala. Listy byly nažloutlé a opatrně jsem si je prohlížela. Šlo o starý román, nic výjimečného, ale líbilo se mi, jak byl psaný.
Když jsem knihu listovala, z jednoho místa vypadl složený papír. Nebyl to záložkový papírek, ale pečlivě přeložený dopis. Zastavila jsem se. Patřil někomu jinému, ale byla jsem sama doma a zvědavost převážila. Rozložila jsem ho a přečetla jen pár slov, než jsem se posadila.
Zmatení a nejasné okolnosti
Písmo bylo drobné a roztřesené. Začínalo to tím, že dotyčný děkuje za krátká setkání a omlouvá se, že musí odejít. Dál se psalo o něčem, co mě nemělo vůbec zasáhnout, ale přesto se mě to dotýkalo. Byl to loučící dopis, napsaný s bolestí a s vědomím, že jej možná nikdo nepochopí.
Nevěděla jsem, komu patří. Sousedka je vdova už několik let, ale nikdy jsem neslyšela, že by měla v minulosti nějaké dramatické události. Dopis vypadal starý, možná i desítky let. Neobsahoval žádné jméno, jen narážky, které nedávaly smysl člověku mimo ten příběh. Nejvíc mě upoutala věta o tom, že autor nechce nikomu být na obtíž. Působilo to jako rozloučení s někým blízkým, možná s ní. Byl to zvláštní pocit držet v rukou cizí bolest, kterou někdo skrýval mezi listy obyčejného románu. Dlouho jsem váhala, zda jí to vrátit, nebo dělat, že jsem nic nenašla.
Staré rány
Druhý den jsem knihu vzala a šla zazvonit. Řekla jsem jí, že jsem uvnitř našla papír, a zeptala se, zda o něm ví. Jen se zamyslela, sedla si a působila zaskočeně. Vzala dopis do rukou a dlouho mlčela. Pak řekla, že tenhle papír hledala před lety, ale nakonec to vzdala. Nechtěla nic vysvětlovat, jen dodala, že patří někomu, kdo už dávno není mezi živými. Vrátila mi knihu i s dopisem, protože prý nechce znovu otevírat staré rány.
Doma jsem seděla s knihou na klíně a dopisem vedle sebe. Byla to věc, kterou jsem neměla nikdy vidět, a přesto jsem ji držela. Cizí slova, která mě jen náhodou našla, se mi usadila v hlavě a nešla odložit. Kniha zůstala na stole otevřená na té samé stránce, ale od té doby jsem ji už nečetla.
