Syn donesl ze školy poznámku. Poslala jsem učitelce děkovný e-mail

Poznámky ze školy má většina rodičů spojené s něčím nepříjemným. Dítě se chovalo nevhodně, neplnilo povinnosti nebo vyrušovalo v hodině. Když mi syn jednoho dne podal svůj žákovský sešit a stydlivě oznámil, že „něco dostal“, čekala jsem klasický scénář: naštvání, kázání a následný zákaz tabletu.

Otevřela jsem sešit a začala číst. Stálo tam: „Vašemu synovi dnes několikrát musela být připomenuta kázeň. Opakovaně mluvil, když neměl, a vyrušoval spolužáky.“ Na první pohled nic neobvyklého, spíš běžná klukovina. Jenže mezi řádky jsem cítila ještě něco víc.

Syn seděl u stolu a vypadal provinile. Čekal, že budu křičet. Já jsem se ale zeptala, co se vlastně stalo. A on mi vyprávěl, že byl tak nadšený z nového učiva, že pořád chtěl něco doplňovat a diskutovat. Jenže v zápalu řeči přebíjel učitelku i spolužáky, a proto dostal poznámku.

V tu chvíli mi došlo, že tahle „kázeňská“ poznámka není trestem, ale příležitostí. Syn měl chuť se zapojit, měl energii a odvahu mluvit a to jsou věci, které bych u něj nikdy nechtěla zadusit. Ano, musí se naučit pravidla, ale zároveň je skvělé, že se umí ozvat. Sedla jsem k počítači a místo obvyklého omluvného mailu jsem napsala učitelce poděkování. Poděkovala jsem jí za trpělivost, za to, že synovi jasně nastavila hranice, a za to, že mu dala zpětnou vazbu. Napsala jsem, že si cením její práce, a že doufám, že jeho energii společně nasměrujeme správným směrem.

Odpověď přišla hned druhý den. Učitelka mi psala, že ji můj e-mail potěšil, protože většinou rodiče reagují útokem nebo výčitkami. Dodala, že syn je bystrý a šikovný, jen potřebuje trochu lépe ovládnout své nadšení. Slíbila, že mu dá prostor, když bude mít chuť mluvit, ale zároveň ho povede k disciplíně.

Syn byl zaskočený, když jsem mu řekla, že poznámka není konec světa. Ukázala jsem mu, že si vážím jeho chuti do učení, jen se musí naučit respektovat ostatní. Viděla jsem, jak se mu ulevilo a jak je motivovaný to příště zkusit lépe. Díky jedné poznámce jsem pochopila, že nejde o černobílou věc. Jde o to, jak s tou energií naložíme. A jsem ráda, že jsem ten den místo křiku poslala e-mail s poděkováním. Protože i učitelé potřebují slyšet, že jejich práce má smysl.