Článek
Bez práce
Když náš syn skončil školu, věřili jsme, že se rychle postaví na vlastní nohy. Byl šikovný, měl maturitu, pár brigád za sebou a plno plánů. Jenže měsíce ubíhaly a nic se nedělo. Do práce nechodil, doma jen posedával, koukal do telefonu a občas zmínil, že něco hledá. Zpočátku jsme mu dávali čas, ale postupně se z jeho hledání stala jen pohodlná výmluva.
Nejdřív jsme mu pomáhali dobrovolně. Tu tisícovku na nájem, tu pár stovek na jídlo, potom na telefon. Jenže čím víc jsme mu dávali, tím méně se snažil. Začal to brát jako samozřejmost. Ani mu nebylo hloupé si o peníze říkat každý týden, a když jsme se ptali, jestli byl na pohovoru, mávl rukou a odvětil, že dneska stejně všude jen berou po známosti. Prostě žádná snaha.
Zvládne to?
S manželem jsme začínali být opravdu bezradní a nevěděli jsme, co s ním. Věděli jsme, že pokud něco neuděláme, budeme mít doma dospělého, který se nikdy nenaučí žít sám. A tak jsme se rozhodli, že na něj zkusíme něco, co by mu otevřelo oči.
Nachystali jsme malou past. Neřekli jsme mu nic, jen jsme se tvářili, že vše běží jako obvykle. Pak jsme mu jeden večer oznámili, že druhý den odjíždíme na týden pryč, a dali mu obálku. Tvrdili jsme, že je v ní přesně tolik, aby vyšel na jídlo a základní potřeby. Řekli jsme mu, že bankovní účty máme zablokované kvůli technické chybě a že teď prostě nic jiného není a musí vydržet.
Vyšlo to
Když jsme se vrátili, čekal nás úplně jiný syn. Obálku prý utratil během dvou dnů a zbytek týdne přežíval na rohlících a čaji. Našel si brigádu v supermarketu, aby měl alespoň nějaké peníze na další dny. Nejdřív se na nás zlobil, že jsme ho hodili přes palubu, ale po pár dnech uznal, že mu to otevřelo oči.
Dnes už pracuje na plný úvazek a na peníze od nás si ani nevzpomene. Často říká, že ten hladový týden byl pro něj zlomový a že to byla lekce, kterou asi potřeboval k tomu, aby to pochopil. A my jsme rádi, že jsme mu ji dokázali dát dřív, než by bylo pozdě.
