Článek
Synův počítač
Bylo to úplně obyčejné odpoledne. Můj vlastní notebook se aktualizoval už skoro hodinu a protože jsem potřebovala rychle najít jednu adresu, zeptala jsem se syna, jestli si můžu na chvíli půjčit ten jeho. Byl zrovna u kamaráda a po telefonu mi řekl, že jasně, že si mám klidně vzít jeho notebook ze stolu.
Zapnula jsem ho, otevřela prohlížeč a zadala pár písmen do vyhledávacího řádku. V tu chvíli mi nabídlo několik nedávných hledání. Nijak mě to nezaskočilo, protože to byly klasické stránky, kam chodí každý. Jenže čím víc jsem četla, tím víc mě mrazilo.
Tajemná historie
Mezi klasickými dotazy jako „jak udělat prezentaci“ nebo „přihlášení do školního systému“ se začaly objevovat vyhledávání, která mě doslova uzemnila. Nešlo o nic nelegálního, ale o něco, co bych u svého patnáctiletého syna opravdu nečekala. Prohlížel si různá anonymní fóra, kde mladí lidé sdíleli své pocity zoufalství, osamění a myšlenky na to, že pro nikoho nejsou dost dobří.
Jedna stránka obzvlášť mě vyděsila. Bylo tam vlákno s názvem „Kdybych zítra zmizel, všiml by si toho vůbec někdo?“ A já jsem tam mezi komentáři zahlédla přezdívku, kterou syn používá ve hrách. Pod příspěvkem bylo jeho psaní. Ptal se, jestli někomu chybí, když není online, jestli by někoho vůbec zajímalo, kdyby tu nebyl.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždycky jsme si myslela, že máme se synem hezký vztah, že spolu mluvíme dost. Jasně, někdy je uzavřený a moc toho nenapovídá, ale měla jsem za to, že to je puberta, nic vážného.
Musela jsem se zeptat
Zavřela jsem notebook a celý večer přemýšlela, co s tím. Nechtěla jsem udělat scénu ani ho vystrašit. Druhý den jsem si s ním sedla a jednoduše se zeptala, jak se má. Nejprve odpověděl, že se má fajn, ale po chvíli ticha se rozbrečel. Vyšlo z něj všechno. Že má pocit, že zapadá jen na internetu, že ve škole se mu smějí, že neví, jak se má chovat, aby ho někdo bral vážně.
Mluvili jsme spolu dlouho. A pak ještě další dny. Začali jsme docházet na rodinné sezení, jen jednou za čas, ale hodně nám to pomohlo. Mně hlavně došlo, jak snadno může člověk přehlédnout tichý křik o pomoc.
