Článek
Nečekaná návštěva
Byl to běžný páteční den. Těšili jsme se, že si sedneme k večeři a popovídáme si co jsme dělali celý týden. Když syn přišel ze školy, oznámil, že pozval spolužačku na večeři. Prý spolu často chodí ze školy a on ji pozval dál. Já si teda trošku myslela, že jsou víc než kamarádi, ale neptala jsem se. Nečekali jsme to, ale souhlasili jsme. Byla milá, usměvavá, trochu tichá. Přinesla buchtu, kterou upekla doma a poděkovala, že může zůstat.
Sedli jsme si ke stolu, jedli jsme těstoviny s omáčkou a povídali si o škole. Bavili jsme se o učitelích, o maturitě, která je za rohem a o tom, kdo se kam hlásí. Všechno působilo úplně normálně. Až do chvíle, kdy se rozhovor stočil k rodinám.
Ne všichni to máme
S manželem jsme mluvili o tom, co jsme dělali, když jsme my byli v jejich věku. O výletech, brigádách, rodinných sešlostech. V ten moment dívka zvedla oči od talíře a tiše řekla, že ona nikdy žádné večeře u stolu nezažila. Prý u nich doma každý jedl, kdy chtěl, co zrovna bylo. Žádné společné chvíle, žádné povídání. Jen televize, ticho nebo hádky.
Dodala, že jí to u nás připadá skoro jako v televizi. „Jako kdybych si to celé vymyslela,“ řekla. V místnosti se rozhostilo zvláštní ticho. Všichni jsme cítili, že to neřekla jen tak. Byla to výpověď o tom, co doma chybí. Člověk si kolikrát ani neuvědomí co ztrácí, když ani neví, co může mít.
Rodina je základ
Po večeři pomohla s nádobím a než odešla, znovu poděkovala. Vypadala vděčně, protože mohla být součástí něčeho, co jí chybí. Syn byl zaražený. Večer jsme spolu ještě chvíli mluvili a řekl, že ho nikdy nenapadlo, že i to, co mu občas připadá nudné, jako třeba společné jídlo, povídání, hraní deskových her, může být pro někoho jiného vzácnost.
Od té doby si u stolu všichni víc všímáme, že být spolu, jakkoliv obyčejně, není samozřejmost. A že někdy i obyčejná večeře může pro někoho znamenat víc než cokoliv na světě. Syn začal s tou dívkou chodit a já jsem za to moc ráda, protože ta dívka má hodnoty, které jsou v životě potřeba.
