Článek
Velké plány
Syn se na své narozeniny těšil víc než obvykle. Byl neklidný, pořád něco psal na telefonu a doma se choval podezřele mile. Myslela jsem si, že si chce pozvat pár přátel, pustit hudbu a objednat pizzu. Nic, co by stálo za pozornost. V jeho věku je to normální.
Ptala jsem se ho, kolik lidí přijde. Odpověděl vyhýbavě. Prý jen známí. Všechno má pod kontrolou. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Vždycky jsme si zakládali na tom, že se doma mluví narovinu.
Dům plný cizích bot
V den oslavy jsem se vrátila z práce později. Už z chodby jsem slyšela hlasitou hudbu a smích. Když jsem otevřela dveře, zarazila jsem se. V obýváku bylo mnohem víc lidí, než jsem čekala. Stůl plný alkoholu, jídlo rozložené po celé kuchyni, konfety na zemi.
Nikdo si mě skoro nevšiml. Syn mi jen kývl a tvářil se, že je všechno v pořádku. V tu chvíli mě víc než nepořádek znepokojil pocit, že tohle nemohlo být levné. A že jsem o ničem nevěděla.
Prázdná obálka
Odešla jsem do ložnice, abych si odložila věci. Otevřela jsem zásuvku, kde mám schované peníze na nájem a běžné výdaje. Obálka byla pryč. Srdce se mi rozbušilo. Projela jsem všechny skříňky, kabelky, šuplíky. Nic.
Vrátila jsem se do obýváku a zavolala si syna stranou. Nejdřív zapíral. Pak sklopil oči. Přiznal, že si peníze půjčil. Prý je chtěl vrátit. Jen to nestihl říct. Cítila jsem vztek, ale ještě víc zklamání. Stála jsem tam a dívala se na cizí lidi, kteří se bavili za moje peníze. Syn mi říkal, ať to řešíme později. Že je to jeho den.
Párty, která skončila
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že pokud teď ustoupím, dám mu jasný signál. Řekla jsem mu, ať hudbu vypne. Neudělal to. Šla jsem k reproduktoru a vypnula ho sama. V místnosti nastalo ticho. Všichni se otočili. Řekla jsem nahlas, že oslava končí. Že peníze, za které se pije a jí, nebyly jeho. A že si nepřeji, aby u nás dál někdo byl.
Bylo to nepříjemné. Někdo se smál, jiný kroutil hlavou. Lidé si brali bundy a odcházeli. Syn stál uprostřed pokoje, červený vztekem i studem. Křičel na mě, že jsem mu zničila narozeniny. Já mu odpověděla, že on zničil něco jiného.
Ticho po oslavě
Když byl dům prázdný, sedla jsem si ke stolu. Nezbyla hudba ani smích. Jen špinavé talíře a těžký vzduch. Syn se zavřel v pokoji a bouchl dveřmi. Později večer vyšel. Bez emocí mi řekl, že mi peníze vrátí. Že to nečekal. Že si myslel, že to nějak projde. Nepřela jsem se s ním. Řekla jsem jen, že důvěra se nebere potají.
A když jsem v noci uklízela zbytky jeho oslavy, došlo mi, že mu ten večer zůstane v paměti mnohem déle než jakákoli povedená párty. Možná ne kvůli dortu nebo hostům, ale kvůli chvíli, kdy pochopil, že některé věci se prostě neberou bez zeptání, ani když je to ve vlastním domě.
