Článek
Nechtěná ztráta
Jedno ráno jsem zjistila, že klíč nikde nemám. Prohledala jsem byt, kabelky, kapsy kabátů. Nic. První den jsem to brala v klidu. Druhý den už mě to znervózňovalo. Třetí den jsem měla pocit, že selhávám v něčem úplně základním.
Používala jsem náhradní klíč a připadala si nekomfortně ve vlastním bytě. Každý večer jsem znovu a znovu kontrolovala stejná místa. V hlavě mi běželo, kdy jsem ho mohla ztratit. Poslední jasná vzpomínka byla na večer, kdy u mě byla parta přátel.
Smích místo pochopení
Když jsem se jim svěřila, že klíč pořád nemůžu najít, smáli se. Prý se to stává. Ať se uklidním. Brala jsem to jako snahu celou situaci zlehčit, i když mně do smíchu nebylo. Nikdy mě nenapadlo, že by za tím mohl být někdo z nich. Byli to lidé, které jsem znala roky.
Čím déle klíč chyběl, tím víc jsem byla podrážděná. Nejen kvůli praktickému problému, ale kvůli pocitu, že něco nezvládám. Přesto jsem nikoho nepodezírala. Přišlo mi to absurdní. Zlom nastal úplně nečekaně. Seděli jsme u jednoho z nich doma a někdo si znovu rýpnul, že jsem pořád bez klíče. Pak padla poznámka, že klíč byl celou dobu v bezpečí. Všichni se zasmáli.
Došlo mi, že nejde o klíč
Zeptala jsem se, co tím myslí. Nastalo ticho. Pak mi jeden z nich řekl, že si klíč tehdy u mě vzali. Prý ze srandy. Chtěli vidět, jak dlouho ho budu hledat. A skutečně mi ho podali. Ten samý klíč, který jsem týden marně hledala.
Zatímco já byla ve stresu a obviňovala sama sebe, oni se bavili. Každý den věděli, kde klíč je. Slyšeli, jak jsem nervózní. A mlčeli. Smáli se tomu a nechali mě v tom. V tu chvíli mi došlo, že nejde o jeden hloupý vtip. Šlo o to, že jim moje nepohoda přišla zábavná. Že hranice, které jsem považovala za samozřejmé, pro ně neexistovaly.
To nejsou přátelé
Nevyčítala jsem. Nehádala jsem se. Vzala jsem si klíč a odešla. Postupně jsem přestala odpovídat na zprávy a pozvánky. Nepotřebovala jsem vysvětlení ani omluvy, které přišly až potom.
Ten klíč jsem nakonec našla. Ale současně jsem zjistila, že některé vztahy byly ztracené už dávno. Jen jsem k tomu potřebovala jeden týden a jeden šuplík, aby mi to došlo.
