Článek
Když se náš nejstarší syn Tomáš začal stavět na vlastní nohy, řekli jsme si s manželem, že ho v tom podpoříme. Děti mají být samostatné, to ano, ale když můžeme pomoct, proč ne? Měli jsme pár úspor a napadlo nás, že bychom mu mohli založit stavební spoření – ať má nějaký základ, až se bude chtít jednou usadit. Jenže to, co začalo jako dobrý úmysl, skončilo noční můrou. A soudní síní.
Jen malá laskavost
Tomášovi bylo tehdy čerstvě dvacet a zrovna končil učňák. Bydlel ještě doma, ale už si přivydělával. Nechávali jsme ho, ať si to zkusí – placení nájmu, účtenky, běžné starosti. Nechtěli jsme, aby pak zůstal zaskočený. A když se jednou u večeře zmínil, že by si rád spořil na vlastní bydlení, hned jsem v tom viděla příležitost.
„Založíme ti stavebko, budeš si tam dávat, co zvládneš, a my ti tam budeme něco přihazovat,“ navrhla jsem. Manžel jen kývl, nebyl nikdy moc na řeči. Tomáš se usmál. Všechno vypadalo ideálně. Smlouva se podepsala na moje jméno, protože byl mladý a my to chtěli mít pod kontrolou, kdyby náhodou…
Jenže náhoda přišla. A byla mnohem horší, než bych čekala.
Maminčino spoření, Tomášovy dluhy
Zhruba o tři roky později se Tomáš odstěhoval. Nejdřív do podnájmu, pak k přítelkyni. Sice trochu nestálý, ale pořád to byl náš kluk. Jenže nějak nám přestal volat. Na zprávy odpovídal jednoslovně, nebo vůbec. Myslela jsem, že má krizi, že potřebuje prostor. Ale pak mi jednoho dne volali z banky – spoření bylo zablokované. Exekuce.
Tomáš si nadělal dluhy. Vzali jsme si právníka, zjistili jsme, že protože bylo stavební spoření napsané na mě, stalo se předmětem exekuce. Přestože tam většinu peněz posílal on. Snažili jsme se to řešit v klidu, ale jakmile jsme se začali pídit po tom, kolik dluží a komu, začal být nepříjemný. Obviňoval nás, že mu kazíme život, že na něj všechno házíme. Nakonec podal žalobu – na nás. Tvrdil, že jsme mu peníze „ukradli“ a že mu nepatří jen ty, co tam sám vložil, ale celý zůstatek i s našimi příspěvky. Prý jsme mu to slíbili.
A já? Já stála před soudem a koukala na svého vlastního syna, který o mně mluvil, jako bych byla cizí ženská.
Slíbit neznamená podepsat
Nakonec soud rozhodl v náš prospěch. Stavební spoření bylo právně moje, žádná smlouva mezi námi nebyla. Jen ústní dohody, pár milých slov u večeře, která jsme nikdy neměli brát tak vážně. Aspoň podle soudu. Já se ale dodnes nemůžu zbavit pocitu, že jsme prohráli. Nejen proto, že jsme přišli o všechny úspory (exekuce je stáhla dřív, než se to začalo řešit), ale hlavně proto, že jsme přišli o syna.
Od té doby se neozval. Ani na Vánoce, ani když měl jeho mladší bratr maturitu. Někdy si říkám, jestli jsme ho tím, že jsme mu chtěli pomoct, vlastně nepoškodili víc. Možná by bylo lepší, kdyby si to spoření založil sám. Možná by nebyl tak rozmazlený, kdybychom mu všechno nepodstrkovali pod nos. Možná by se to všechno stalo tak jako tak.
Ale jedno vím jistě. Dobré úmysly jsou fajn. Jenže bez důvěry, zralosti a trošky selského rozumu můžou skončit i u soudu. S vlastním dítětem.
