Článek
V hledišti jsem chtěla zůstat neviditelná
Po odchodu do důchodu jsem měla pečlivě uklizený byt, pravidelné procházky a kalendář, ve kterém se nic nekřížilo. Čtyřicet let jsem pracovala jako účetní. Byla jsem zvyklá, že každá chyba má číslo, každý doklad své místo a každá věta v pracovním e-mailu jasný účel.
Moje kamarádka Dana byla můj pravý opak. Přihlásila se do místního ochotnického souboru a jednoho večera mě požádala, abych jí pomohla zkrátit příliš dlouhou sukni. Vzala mě do kulturního domu, kde se zkoušela komedie o hotelu, jehož hosté si pletou pokoje i vlastní příbuzné.
V místnosti vládl nepořádek. Na židlích ležely klobouky, v kuchyňce se hledala konvice a režisér přepisoval scénu tužkou na okraji scénáře. Přesto tam nikdo nepůsobil nervózně. Když se někomu nepovedla replika, ostatní ji zkusili jinak. Chyba nebyla konec práce, ale její součást.
Začala jsem chodit pravidelně. Nejdřív jsem opravovala knoflíky a zapisovala, který kostým komu patří. Potom onemocněla paní, která měla v jedné scéně přinést hostovi deštník. Režisér se rozhlédl po sále a ukázal na mě.
„Stačí přejít jeviště, podat deštník a říct: Pane, venku je nádherně,“ vysvětlil.
Odmítala jsem tak dlouho, až se všichni začali smát. Ne mně, ale představě, že šest slov může být větší problém než dvouhodinová hra. Nakonec jsem souhlasila s jedinou zkouškou.
Zkoušky mě učily být směšná
Při první zkoušce jsem vešla z opačné strany. Při druhé jsem deštníkem zavadila o dveře. Potřetí jsem větu řekla tak tiše, že ji neslyšela ani Dana stojící v zákulisí. Čekala jsem podráždění. Režisér mi místo toho poradil, ať se nedívám do hlediště, ale na herce, kterému mluvím.
Postupně mi přidal drobný úkol: po předání deštníku jsem měla urovnat vázu a významně se podívat na mokré boty hosta. Žádná další slova. Přesto jsem doma scénu opakovala před zrcadlem. Manželova stará vycházková hůl hrála deštník a kuchyňský stůl recepci.
Dana si mě dobírala, že jsem nejpoctivější nosička deštníků v kraji. Měla pravdu. Potřebovala jsem mít každý pohyb pod kontrolou. Divadlo mi však kontrolu neustále bralo. Jednou se převrátila kulisa, jindy chyběl rekvizitní kufr a někdo pokaždé změnil tempo dialogu.
Překvapilo mě, že právě tato nejistota mi začala dělat dobře. Doma jsem celé dny rozhodovala jen sama za sebe. Na zkoušce na mě někdo čekal, někdo mi podal špendlík a někdo potřeboval, abych ve správnou chvíli otevřela dveře.
Ticho po zapomenuté větě
Při premiéře jsem stála za kulisou s deštníkem v ruce a slyšela plné hlediště. V první řadě seděla moje dcera s vnučkou. Náhle jsem si připadala směšně. Co když zakopnu? Co když lidé poznají, že na jeviště nepatřím?
Dveře se otevřely a já vyšla. Podala jsem herci deštník, podívala se na mokré boty a v hlavě měla prázdno. Věta, kterou jsem měsíce opakovala, zmizela.
Herec na mě chvíli čekal. Potom rozevřel deštník přímo v hotelové hale a zeptal se: „Myslíte, že ho dnes budu potřebovat?“
Nevím, odkud odpověď přišla. Řekla jsem: „Jestli zůstanete tady, tak určitě.“
Publikum se zasmálo. Herec deštník rychle zavřel a scéna pokračovala. Za kulisou mě Dana chytila za ramena, ale nebyl čas nic rozebírat. Musela jsem ještě přinést kufr a později pomoci s převlekem.
Po děkovačce za mnou přišla vnučka. Nechválila kostým ani odvahu. Zeptala se, zda otevřený deštník v místnosti patřil do hry. Když jsem přiznala, že ne, prohlásila, že to byla nejlepší část. Její radost mi pomohla přijmout, že publikum někdy pozná chybu a přesto se baví.
Po představení mi režisér řekl, že improvizovanou větu necháme i pro další večer. Poprvé v životě jsem udělala chybu, která se nemusela opravovat. Stačilo, že na ni někdo navázal.
Nezačala jsem snít o velkých rolích. V další hře mám tři krátké vstupy a starám se o kostýmy. Změnilo se něco jiného: už si nevybírám jen činnosti, u kterých předem vím, že je zvládnu. Když se mi dnes ztratí věta, neznamená to konec večera. Někdy je to teprve začátek scény.
Zdroj: autorský text
