Článek
Klasická cesta MHD
Cestu tramvají beru jako běžnou součást dne. Ráno do práce, odpoledne domů a občas s nákupem v ruce. Člověk stojí, kouká z okna nebo poslouchá hudbu a snaží se nevnímat hluk kolem. Jenže ten den mě z té rutiny vytrhlo něco, co jsem doteď znala jen z vyprávění jiných.
Seděla jsem u okna, v uších sluchátka, oči upřené ven. Tramvaj nebyla plná, ale volných míst taky moc nezbylo. O pár metrů dál si stoupnul muž kolem čtyřicítky. Nepůsobilo to podezřele. Jenže po chvíli jsem si všimla, že má telefon namířený směrem ke mně. Ne tak, že by si prohlížel zprávy nebo četl, ale tak, aby mohl nenápadně fotit.
Fotí mě
Nejdřív jsem si říkala, že to možná jen špatně chápu. Ale pak telefon trochu naklonil, na displeji se zablesklo světlo a už nebylo pochyb. Fotil si mě a ne jednou. Vždycky si zkontroloval snímek a udělal další. Chvíli jsem přemýšlela jestli si to nenamlouvám, ale bohužel to byla realita.
Cítila jsem, jak mi tuhne žaludek. Napůl z trapnosti, napůl z naštvání. Nechtěla jsem dělat scénu a křičet po něm přes půl tramvaje, ale ani jsem mu to nechtěla nechat projít. Přemýšlela jsem, co udělat, aby pochopil, že si toho všímám a že to není v pořádku.
Já mám taky foťák
Sundala jsem si sluchátka, zvedla hlavu a navázala s ním přímý oční kontakt. Neuhnul. Jen chvíli zůstal stát a dělal, že nic. Pak jsem se usmála a zvedla jsem k obličeji vlastní telefon. Zapnula jsem fotoaparát, zamířila na něj a cvakla. A ještě jednou. A pak jsem s tím stejným úsměvem ukázala na svůj displej, aby viděl, že teď mám zase já jeho.
Jeho výraz se v tu chvíli změnil. Překvapený, pak rozpačitý, nakonec strčil telefon do kapsy a vystoupil na nejbližší zastávce. Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem ho sledovala, jak mizí ven, a v duchu jsem si říkala, že tohle gesto si bude pamatovat. Možná už se příště rozmyslí, jestli bude někoho tajně fotit. A já jsem zjistila, jak jednoduché je se ubránit a ještě to udělat elegantně a bez scény.
