Článek
Delší léto
Léto skončilo, ale mně i manželovi se nechtělo smířit s šedivým počasím. Řekli jsme si, že si uděláme ještě krátkou dovolenou, jen týden v Chorvatsku, kde bývá i na podzim teplo a moře příjemné. Ceny měly být nižší, pláže prázdné, žádní turisté. Ideální kombinace, říkali jsme si.
Už při příjezdu do malého přímořského města jsme si všimli, že atmosféra je jiná než v létě. Méně úsměvů, méně ochoty, více krátkých odpovědí a otrávených pohledů. V restauraci se číšník ani neusmál, když jsme si objednávali, a v obchodě nám prodavačka vrátila drobné, aniž by se podívala do očí. Nejprve jsme si mysleli, že mají prostě po sezóně únavu. Jenže brzy jsme pochopili, že jde o něco víc.
Neochota
Všechno bylo krásné, moře, počasí, západy slunce, jen lidé působili, jako by nás tam nechtěli. Když jsme si v restauraci objednali, jídlo přišlo po čtyřiceti minutách, a přestože kolem nás obsluhovali jiné stoly, na náš se číšník sotva podíval.
„Promiňte, mohli bychom zaplatit?“ zeptala jsem se po jídle. Odpověděl suše: „Počkejte.“ Po deseti minutách přinesl účet s výrazem, jako by nám dělal laskavost. Podobné to bylo i jinde, třeba v pekárně, v kavárně, dokonce i na benzínce. Místní se s námi bavili jen nezbytně nutně, a často mezi sebou mluvili chorvatsky tónem, který rozhodně nebyl přátelský.
Jaký je pravý důvod
Jednoho večera jsme seděli na pláži s jiným párem Čechů, kteří bydleli ve stejném hotelu. Vyprávěli nám, že se bavili s místním průvodcem. Ten jim řekl na rovinu: „Chorvati už mají turistů dost. Celé léto mají plné ruce práce, a když po sezóně přijedou Češi, očekávají slevy, smlouvají a chovají se, jako by všechno bylo samozřejmé. Proto vás moc nevidí rádi.“
Byla jsem zaražená. My jsme se přece chovali slušně, nevyžadovali nic zvláštního. Jenže průvodce měl zřejmě pravdu v tom, že špatné zkušenosti se sčítají. Každý další Čech pak doplácí na ty, kteří se chovali nevhodně.
Příště jinam
Zbytek dovolené jsme si užívali po svém, dál od turistických míst, v tichu, na procházkách po skalách. Chorvatsko bylo nádherné jako vždy, moře teplé a počasí příjemné, ale něco z té pohody chybělo.
Když jsme odjížděli, říkala jsem manželovi: „Víš, není divu, že už nás tam nemají rádi. Možná jsme jim léto trochu zkazili.“ Usmál se. „Asi ano. Ale pořád to zůstane nejkrásnější moře, i když už se na nás nedívají s úsměvem.“
