Článek
Dceřina návštěva
Byl to obyčejný pátek odpoledne. Dcera přišla ze školy a nadšeně oznámila: „Mami, můžu dneska pozvat kamarádku z kroužku?“ Souhlasila jsem bez váhání, byla jsem ráda, že si našla blízkou kamarádku, protože bývá spíš tichá a uzavřená. „Jasně, ať přijde,“ řekla jsem. Uvařila jsem oběd, připravila něco sladkého a těšila se, že bude doma veselo.
Když kamarádka dorazila, byla na první pohled sebevědomá a trochu drzá. Nepozdravila, jen se rozhlédla po bytě a pronesla: „Vy to tu máte takové… malé.“ Vyměnila jsem si pohled s manželem, ale neřekla jsem nic. Děti jsou různé, říkala jsem si. Jenže to byl teprve začátek.
Nepříjemný pocit
Sotva se usadily v obýváku, kamarádka se natáhla po dálkovém ovladači a přepnula televizi. „My doma koukáme na něco jiného,“ prohlásila. Dcera se nervózně zasmála, ale já viděla, že jí to není příjemné.
Za chvíli přišla do kuchyně a zeptala se: „Máte něco lepšího k pití než džus? My pijeme colu.“ Manžel se usmál a s klidem odpověděl: „Tady pijeme to, co se uvaří nebo otevře. Jestli chceš vodu s citronem, rád ti ji připravím.“ Kamarádka protočila oči. Nejhorší ale přišlo, když se začala posmívat naší dceři. „Ty máš ten pokoj pořád takhle růžový? To je pro malé holky.“ Viděla jsem, jak dcera zrudla a ztuhla. V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně vaří krev.
Tohle ne
„Víš,“ řekla jsem tiše, „u nás doma se snažíme mluvit tak, aby se tu všichni cítili dobře. Když se ti něco nelíbí, klidně to řekni, ale slušně.“ Kamarádka pokrčila rameny a odsekla: „Já jen říkám pravdu.“ Manžel se do toho vložil: „Pravda a drzost nejsou to samé.“
Na chvíli bylo ticho. Dívka sklopila oči a už neřekla nic. Když si později pro ni přišla maminka, snažila jsem se být milá. „Měla bys vědět,“ řekla jsem jí opatrně, „že vaše dcera je možná zvyklá doma na jiný přístup, ale u nás se mluví s respektem.“ Maminka se na mě jen omluvně podívala. „Ona bývá trochu upřímná,“ povzdychla si.
Rozhovor s dcerou
Po jejich odchodu seděla dcera na posteli a mlčela. „Nemusíš si to brát,“ řekla jsem. „Někteří lidé ubližují, aniž by si to uvědomovali.“ „Já vím,“ odpověděla tiše, „ale už ji asi k nám nezvu.“
Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech. Možná to nebylo příjemné odpoledne, ale dcera si z něj odnesla lekci, kterou jí škola nikdy nedá a to že opravdoví přátelé tě neshazují, ale zvedají.
