Článek
Zastávka jako každá jiná
Bylo to odpoledne, nic výjimečného. Autobus přijel včas, lidé nastupovali, všechno běželo automaticky. Udělala jsem krok ke dveřím, ale řidič je přede mnou zavřel. Ne že by mě přehlédl. Podíval se přímo na mě a zakroutil hlavou. Nechápala jsem. Myslela jsem si, že je plno nebo že má technický problém.
Zaklepala jsem na dveře a ukázala na sebe, jestli mám nastoupit zadními. On znovu zavrtěl hlavou a rukou naznačil, že ne. Autobus se rozjel a já zůstala stát na zastávce. Lidé kolem mě se tvářili rozpačitě, ale nikdo nic neřekl. V tu chvíli jsem cítila hlavně zmatek. Co jsem udělala špatně.
Odpověď, kterou jsem nechtěla slyšet
Za pár minut přijel další spoj. Nastoupila jsem bez problémů a sedla si blízko řidiče. Po chvíli jsem sebrala odvahu a zeptala se, proč mě ten předchozí řidič nevzal. Podíval se na mě jinak, pozorněji. Pak tiše řekl, že ten kolega prý někdy odmítá lidi, kteří vypadají unaveně nebo naštvaně. Prý se bojí konfliktů. Prý si myslí, že by mohli dělat problémy.
Najednou mi došlo, co tím myslel. Nebyla jsem opilá, nebyla jsem hlučná. Byla jsem prostě unavená. Měla jsem kruhy pod očima, sklopený pohled, pomalé pohyby. Vypadala jsem tak, jak se někdy člověk cítí po dlouhém dni. A právě to stačilo k tomu, aby mě někdo vyhodnotil jako problém. Nezlobila jsem se. Spíš jsem cítila stud. Jako by mi někdo nastavil zrcadlo ve chvíli, kdy jsem o to nestála. Do očí se mi nahrnuly slzy, ale rychle jsem je potlačila. Nechtěla jsem brečet v autobuse kvůli cizímu úsudku. Přesto to bolelo víc, než bych čekala.
Poučení pro příští cestu
Zbytek cesty jsem mlčela a dívala se z okna. Přemýšlela jsem, kolikrát jsem sama někoho takhle odhadla pohledem. Kolikrát jsem si něco pomyslela, aniž bych znala příběh. A jak málo někdy stačí, aby se člověk cítil odmítnutý bez jediného slova.
Od té chvíle si víc všímám lidí kolem sebe. A taky sebe. Vím, že únava není selhání a že špatný den není důvodem být vyloučený. Ten řidič mě možná chtěl ušetřit problémů. Mně ale zanechal pocit, že jsem byla posouzena jen podle toho, jak jsem vypadala v jednu jedinou chvíli. A to je něco, co se ve mně usadilo hlouběji, než bych čekala.
