Článek
Nečekaná pomoc
Ráno jsme si s tchyní volaly. Sama nabídla, že vnuka vyzvedne ze školky. Prý má cestu kolem, prý ráda pomůže. Byla jsem ráda. Měla jsem pracovní schůzku, manžel byl mimo město a všechno zapadalo. Ještě jsem se jí několikrát ptala, jestli to platí. Smála se, že samozřejmě, ať jsem v klidu.
Když se blížil čas vyzvednutí, koukla jsem automaticky na telefon. Žádná zpráva. Neřešila jsem to. Říkala jsem si, že už jsou na cestě domů. O deset minut později jsem jí zkusila zavolat. Nic. Telefon vypnutý. Pořád jsem se snažila zůstat klidná. Lidé přece někdy zapomenou telefon doma.
Panika bez odpovědi
Uběhla půlhodina. Pak čtyřicet minut. Volala jsem znovu a znovu. Nic. V hlavě mi začaly naskakovat obrazy, které jsem nechtěla. Malý kluk stojící sám ve školce. Paní učitelka, která čeká. Stud, strach, pocit, že si ho nikdo nevyzvedne. V práci jsem se už nedokázala soustředit. Omluvila jsem se a vyrazila pryč. Cestou jsem volala manželovi. Nejdřív nechápal, pak ztichl. Zkoušel volat své mámě taky. Marně. Telefon pořád nedostupný. Každá další minuta bolela víc. Nešlo jen o zpoždění. Šlo o to, že někdo, komu jsem svěřila dítě, zmizel beze slova.
Když jsem dorazila, vnuk seděl v koutě a skládal kostky. Paní učitelka byla klidná, ale viděla jsem, že už čekali dlouho. Řekla, že babička nepřišla a nikdo se neozval. Objala jsem ho tak silně, až se lekl. V tu chvíli jsem cítila obrovskou úlevu i vztek zároveň. Tchýně se ozvala až večer. Prý si lehla, prý usnula, prý se jí vybil telefon. Omlouvala se, ale lehkovážně. Jako by zapomněla vyzvednout nákup, ne dítě. Neviděla v tom tragédii. Řekla, že se to může stát každému. V tu chvíli jsem věděla, že se něco změnilo.
Důvěra je pryč
Neřvala jsem, ani nevyčítala. Byla jsem až nepříjemně klidná. Ale uvnitř se něco zavřelo. Došlo mi, že pomoc, která není spolehlivá, není pomoc. A že dobrý úmysl nestačí, když jde o dítě. Manžel to pochopil, protože viděl, v jakém jsem byla stavu.
Od té doby už tchýně nic neslibuje a já už o nic nežádám. Ne proto, že bych chtěla trestat. Ale proto, že některé chyby nejsou o zapomnětlivosti, ale o zodpovědnosti. A tu v ten den prostě ztratila, protože strach, který jsem ten den cítila, se nedá vzít zpátky ani tou nejupřímnější omluvou.
