Článek
Snaha pochopit a vydržet
Neztratili jsme se v hádkách ani v nenávisti. Všechno proběhlo potichu. Doteky řídly, blízkost mizela. Když jsem se snažila otevřít téma, manžel to shazoval. Únava, stres, věk. Prý to už nepotřebuje. Prý mu stačí klid a jistota. Neodmítal mě přímo, spíš se stáhl do světa, kde intimita neměla místo. A já tam zůstala sama.
Dlouho jsem se snažila být chápavá. Říkala jsem si, že takové období přijde do každého vztahu. Že nemůžu chtít víc, než je ochoten dát. Přizpůsobila jsem se. Přestala jsem iniciovat, přestala jsem se ptát. Přesvědčovala jsem sama sebe, že mi to vlastně nechybí. Jenže tělo si pamatuje. A samota vedle někoho bolí jinak než samota o samotě.
Náhrada, která nebyla plánem
Zlom nepřišel náhle. Spíš jsem si jednoho dne uvědomila, že jsem neviditelná. Ne jako manželka, ale jako žena. Touha nebyla pryč. Byla jen nechtěná. Když se objevil někdo, kdo se na mě díval jinak, nejdřív jsem to odmítala. Pak jsem si přiznala, že chci znovu cítit dotek, zájem, živost. Nešlo o pomstu. Šlo o přežití.
Nevnímala jsem to jako aféru. Byla to dohoda dvou lidí, kteří si nic neslibovali. Jen přítomnost, blízkost, tělesnost. Vracela jsem se domů klidnější. Vyrovnanější. Manžel si toho všiml. Ne hned, ale postupně a pak se zeptal. Ne jestli jsem šťastná. Ale jestli ho podvádím.
Dvojí metr
Když jsem mu řekla pravdu, byl zdrcený. Mluvil o zradě, o ponížení, o tom, že jsem mu ublížila. Poslouchala jsem ho a měla zvláštní pocit. Jako by zapomněl na roky, kdy mě odmítal. Jako by jeho rozhodnutí vzdát se intimity bylo automaticky i mým rozhodnutím. Najednou chtěl vysvětlení, hranice, pravidla. To, co jsem já chtěla roky, když ještě bylo ticho.
Uvědomila jsem si, že pro něj bylo přijatelné, když jsem se vzdala části sebe. Ale nepřijatelné, když jsem si ji vzala zpět jinde. Nechtěla jsem ho ranit. Ale zároveň jsem nechtěla dál žít v manželství, kde se očekává věrnost bez blízkosti. Věrnost k prázdnotě. Dnes spolu mluvíme opatrně. On se cítí zrazený. Já se cítím konečně slyšená, i když pozdě. Nevím, jak to dopadne. Vím jen, že rezignace jednoho neznamená povinnost druhého zmizet. A že podvádění má někdy mnohem víc podob, než si lidé chtějí připustit.
