Článek
Nečekané city
Do té ordinace jsem chodila roky. Můj zubař byl vždycky profesionální, klidný a vstřícný. Postupně jsem se přistihla, že se na kontroly dokonce těším, což pro mě bylo zvláštní, protože jinak zubaře nesnáším. Líbilo se mi, jak se mnou jedná, že má vždycky milý úsměv a nikdy nedával najevo netrpělivost, i když jsem byla bázlivá pacientka. Časem jsem si uvědomila, že už to není jen vděčnost, ale něco víc.
Trvalo mi dlouho, než jsem sebrala odvahu. Přemlouvala jsem se, že je to hloupost, že je ženatý nebo že by se mi mohl vysmát. Ale pak přišla chvíle, kdy jsem si řekla, že musím být upřímná, i kdyby to dopadlo špatně. Domluvila jsem si běžnou prohlídku, ale v hlavě jsem měla úplně jiný plán.
Trapný okamžik
Seděla jsem na křesle, on se skláněl nade mnou a vysvětloval, co bude dělat. Ruce se mi třásly, srdce bušilo jako o závod. Když ošetření skončilo a on se mě ptal, zda mám nějaké otázky, nadechla jsem se a vyhrkla: „Já vás mám ráda. Myslím, že víc než jen jako pacienta doktora.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
Čekala jsem alespoň mlčení nebo nějakou soucitnou odpověď. Místo toho se nahlas zasmál, až to slyšela i sestřička. A nejen ta. Dveře do čekárny byly pootevřené a lidé uvnitř slyšeli každé slovo. „Tohle se mi ještě nestalo,“ řekl pobaveně a dodal, že by bylo dobré držet vztah pacienta a lékaře v profesionální rovině. V tu chvíli jsem cítila, jak rudnu až po kořínky vlasů.
Hořké poučení
Sebrala jsem své věci a s očima plnýma slz jsem vyběhla ven. V čekárně sedělo několik lidí, kteří se na mě dívali, někdo s pobavením, někdo s lítostí. Připadala jsem si, jako bych se propadala do země. Nikdy jsem nezažila tak ponižující okamžik.
Domů jsem přišla s pocitem, že už nikdy nechci vidět nejen jeho, ale ani tu ordinaci. Objednala jsem se k jinému zubaři, i když je to dál. Trvalo mi dlouho, než jsem si přestala vyčítat, že jsem podlehla svým citům. Dnes už vím, že jsem se zamilovala spíš do představy než do skutečného člověka. A i když to bolelo, ten pád na zem mi otevřel oči.
