Článek
Porucha sporáku
Ten den začal úplně obyčejně. Zapnula jsem sporák a nic. V duchu jsem si povzdechla, protože technické věci nesnáším a vždycky mě rozhodí. Zavolala jsem do nejbližšího servisu a objednala opraváře. Podle hlasu v telefonu jsem čekala staršího pána, který přijde, zamračí se, něco opraví a zase zmizí.
Když zazvonil zvonek, otevřela jsem dveře a na chvíli jsem zůstala stát. Stál tam mladý kluk, možná o patnáct let mladší než já. Upravený, usměvavý, sebejistý. Hned při pozdravu se mi podíval do očí způsobem, který mě trochu zaskočil. Najednou jsem si uvědomila, že stojím doma v obyčejném tričku a starých kalhotách a připadala jsem si zvláštně odhalená.
První lichotky mezi šroubky
Začal pracovat a já mu nabízela kávu. Usmál se a řekl, že tak milá paní by mu kávu klidně mohla uvařit častěji. Zasmála jsem se, ale cítila jsem, jak mi tváře lehce zrudly. Nepůsobilo to lacině ani vtíravě. Spíš přirozeně, jako by to říkal bez přemýšlení.
Během práce se mě ptal na běžné věci. Jak dlouho tu bydlím, jestli žiju sama, jestli mě práce baví. Mezi řečí prohodil, že mám příjemný hlas a že se mu se mnou dobře povídá. Každá taková věta byla maličkost, ale dohromady vytvářely zvláštní pocit.
Motýli v břiše
Najednou jsem si uvědomila, že se víc směju, že mluvím jinak. Nehrála jsem si na nic, jen jsem si připadala chtěná. Uvědomila jsem si, jak málo takových slov v běžném životě slyším. Jak jsem si zvykla být neviditelná. V práci řeším úkoly, doma povinnosti, mezi lidmi fungují role. Najednou tu byl někdo, kdo se na mě díval bez nálepek. Ne jako na matku, kolegyni nebo ženu po čtyřicítce. Prostě jako na ženu.
Nikdy nepřekročil žádnou hranici. Nedotkl se mě jinak než náhodou při podání nářadí. Všechno zůstalo v rovině slov, pohledů a atmosféry. Přesto jsem cítila napětí, které jsem dlouho nezažila. Ne sexuální v prvoplánovém smyslu, spíš lidské. To, že si vás někdo všímá.
Návrat do reality
Když skončil, sporák fungoval a byt byl najednou tichý. Při placení mi ještě řekl, že jsem mu zlepšila den a že by bylo fajn, kdyby měl víc takových zákaznic. Usmála jsem se a zavřela za ním dveře.
Zůstala jsem stát v kuchyni a najednou mi došlo, že nejde o něj. Nešlo o mladého opraváře ani o lichotky. Šlo o ten pocit, že pořád existuju i jinak než jen v roli, kterou jsem si zvykla žít. Ten den jsem si večer sedla před zrcadlo, podívala se na sebe a poprvé po dlouhé době jsem si nepřipadala stará. Jen jsem si připadala zapomenutá. A to se dá změnit.
