Článek
Klasická cesta
Byl to obyčejný pracovní den. Do vlaku jsem naskočila na poslední chvíli, s kávou v jedné ruce a mobilem v druhé. Cesta z Brna do Prahy jsem brala jako rutinu, pár e-mailů, trochu práce a pak chvilka odpočinku u okna. Vystupovala jsem rychle, trochu nepozorně, protože jsem spěchala a v hlavě už myšlenky na schůzku, která mě čekala. Až u vstupu do firmy jsem si sáhla do kapsy a ztuhla, peněženka nikde.
Nešlo mi o peníze, ale měla jsem v ní občanku, řidičák, platební kartu, firemní vstupní kartu a taky moje vizitky. V hlavě mi běžely scénáře, jak ji někdo našel a během pár minut vybral účet nebo hodil obsah do koše. Okamžitě jsem volala do banky, aby mi kartu zablokovali.
Telefonát, který překvapil
Ztrátu jsem nahlásila i na dopravní infolince, ale příliš jsem nedoufala. Už jsem seděla na schůzce, když mi neznámé číslo zavolalo. Hlas na druhé straně byl hluboký a klidný. Řekl, že našel moji peněženku pod sedadlem a když viděl stejné jméno na občance i vizitce, tak zkusil zavolat na číslo co bylo na vizitkách. Nabídl, že mi ji přiveze, pokud budu někde poblíž centra. Souhlasila jsem a domluvili jsme se na kavárně u nádraží.
Podle hlasu jsem čekala staršího pána, ale když přišel, zůstala jsem stát v němém úžasu. Byl to muž, kterého jsem neviděla dvacet let. Můj bývalý učitel z gymnázia. Poznala jsem ho okamžitě a on si mě chvíli prohlížel, pak se usmál a řekl, že jsem se moc nezměnila.
Setkání po letech
Posadili jsme se ke stolu a chvíli mluvili. Vyprávěl mi, že je v důchodu a rád cestuje po republice vlakem. Našel peněženku, a když viděl moje jméno, něco mu prý říkalo, že ví o koho jde. Když si mě vyhledal online, hned mu to došlo. Byl to zvláštní pocit. Měla jsem s tím člověkem tolik vzpomínek, a teď mi vrací peněženku, kterou mohl klidně nechat být.
Cestou domů jsem přemýšlela, jaké náhody řídí svět. Peněženku jsem nakonec neztratila a ještě získala jsem něco nečekaného a to pocit vděku a připomenutí, že slušnost ještě nezmizela.
