Článek
Když se dnes člověk prochází tichými lesy východního Slovenska, prochází beskydskými hřebeny nebo sleduje klidné údolí pod Tatrami, jen těžko si dokáže představit, že právě tady, v místech, která dnes působí idylicky, se krátce po druhé světové válce odehrávaly události, které měly daleko k poklidnému poválečnému životu. Příběh Akce B je příběhem pronásledování, zoufalého útěku a nečekaných dramat. Je to vyprávění o mužích v otrhaných uniformách, kteří se snažili dostat na západní stranu železné opony, a zároveň o těch, kteří měli za úkol zajistit, aby tato cesta nebyla bezpečná.
Ukrajinská povstalecká armáda, známá pod zkratkou UPA, byla na konci války zdecimovaná, ale stále bojeschopná. Její příslušníci se léta ukrývali v hustých lesích západní Ukrajiny, bojovali proti sovětské NKVD a odmítali přijmout novou politickou realitu. Když však tlak sovětských zásahů sílil a ústupové možnosti mizely, mnozí pochopili, že jejich boj už nemá šanci na úspěch. V tu chvíli se rozhodli k odvážnému a zoufalému kroku, pokusit se o průnik přes Karpaty směrem na západ. Nebylo to jen hledání bezpečí, byla to poslední možnost přežití.
Na území tehdejšího Československa vstupovali povstalci v malých, dokonale sehraných skupinách. Nebyli to chaotičtí uprchlíci, jak by si někdo mohl myslet, ale zkušení bojovníci, kteří prošli frontami druhé světové války, dobře znali lesní terén a uměli přežít i v těch nejtěžších podmínkách. Jejich disciplína byla železná, zbraně kvalitní a pohyb přes zasněžené kopce a rokle přesně naplánovaný. Cílem těchto skupin byla Morava, horské oblasti, kde mohli načerpat síly, doplnit zásoby a nezpozorovaně pokračovat směrem k rakouské hranici.
Československé bezpečnostní složky nemohly tolerovat přítomnost ozbrojených skupin na svém území. Přestože UPA se nesnažila o útoky proti státu samotnému, drobné střety začaly rychle narůstat, přepadané hájovny, útoky na stanice SNB, zmizení zásob z horských vesnic. Situace se stala natolik vážnou, že vznikl plán, který dostal název Akce B, „B“ jako „banderovci“, tehdejší označení příslušníků UPA v Československu. Operace měla zajistit, aby se ozbrojené skupiny nedostaly dál na západ, a zároveň minimalizovat civilní ztráty.
Atmosféra tehdejších operací byla napjatá až k prasknutí. Vojáci se pohybovali v hlubokých lesích, často za husté mlhy a deště, přespávali na provizorních stanovištích či pod skalními převisy. Hlídky SNB chodily ve dvojicích a trojicích, zatímco větší jednotky několik dní v kuse pročesávaly lesy a hřebeny. Pohraniční stráž budovala pozorovací stanoviště na místech, kde se předpokládalo, že banderovci mohou sestoupit z hor. Přesto se často stávalo, že armádní jednotka byla od banderovské skupiny jen několik set metrů, aniž by o sobě navzájem věděli.
Banderovci měli v tomto terénu jednu zásadní výhodu, pohybovali se neuvěřitelně tiše, byli zběhlí v používání zbraní a dokázali během několika sekund zmizet v houštinách či strmých roklích. Jejich schopnosti přežít v náročném horském prostředí často převyšovaly dovednosti pronásledujících vojáků. Zásoby si obstarávali násilím, přepadali odlehlé usedlosti, někdy brali rukojmí, jindy jen potraviny, oděvy či obuv. Místní obyvatelé si postupně zvykli zamykat dveře a okna, věděli však, že pro ozbrojenou skupinu je zamčená vrata málokdy překážkou. Strach a napětí se šířily zejména na Moravě, v Beskydech, na Vsetínsku či Zlínsku, kde lidé často vídali tajemné postavy v lese, slyšeli noční pohyb a někdy i střelbu.
S narůstající intenzitou konfliktu rostla i odpověď československých bezpečnostních složek. Nasazovaly se stále větší jednotky, stavěly se nové hlídky, vojáci se přesouvali z hor do hor, někdy bez jediného přímého kontaktu s nepřítelem, přesto s vědomím, že banderovci jsou stále poblíž. Sovětské a polské jednotky uzavíraly ústupové cesty, zatímco československá armáda střežila jih a západ. Rakouská hranice, kam se banderovci snažili dostat, byla přísně střežena. Tlak na uprchlíky sílil, jejich cesty byly stále častěji zablokovány, a jedinou možností se stávaly buď přestřelky, kapitulace, nebo smrt.
Postupně docházelo k tříštění skupin. Některé byly zlikvidovány během přestřelek, jiné se vzdaly, a několik málo se pokusilo o riskantní návrat zpět. Poslední ověřené skupiny působily na našem území kolem roku 1950, kdy Akce B dospěla ke svému konci. Žádné větší jednotce se nepodařilo projít celým Československem a dostat se do Rakouska v celku, jak původně plánovala. Historie proto považuje tuto operaci za úspěšnou z hlediska státních zájmů, zároveň však tragickou pro jednotlivce, kteří se ocitli uprostřed neúprosného konfliktu.
Akce B je dnes připomínkou, jak křehký byl mír po druhé světové válce a jak složitá byla situace ve středoevropském prostoru. Lidé z horských oblastí na Slovensku a Moravě si dodnes uchovávají vzpomínky na tajemné postavy v lese, na noční pohyby a vyplašené hlídky SNB, na napětí, které prostupovalo vesnicemi. Tento příběh, méně známý než jiné kapitoly novodobých dějin, je však stejně důležitý. Připomíná nejen historická fakta, ale i lidské drama, zoufalství a odvahu, která se odehrávala v tichých lesích a na odlehlých hřebenech střední Evropy.
