Článek
Ráno na Pankráci bývá zvláštní. I dnes, kdy kolem proudí auta, tramvaje skřípou v zatáčkách a lidé spěchají do práce, má tenhle kus Prahy v sobě cosi těžkého, sotva postřehnutelného. Není to vidět na domech ani slyšet v hluku města, ale kdo se na chvíli zastaví, ucítí to. Jako by se tu čas občas zadrhl. Právě tady, za vysokými zdmi a zavřenými branami, se nachází Pankrácká sekyrárna, místo, které nikdy nemělo být památkou, a přesto se jí stalo. Ne proto, že by o to někdo usiloval, ale proto, že některé příběhy nelze umlčet, i když jsou vyprávěny tichem.
Když byla na konci 19. století dokončena pankrácká věznice, byla považována za moderní zařízení. Architekti a úředníci tehdy nehleděli na poezii ani na lidské příběhy, ale na funkčnost, přehlednost a disciplínu. Věznice měla být strojem na výkon trestu, přehledným, účinným a neosobním. A právě neosobnost se stala jejím nejvýraznějším rysem. Všechno mělo své místo, každá chodba, každé dveře, každý zámek. I smrt.
Popravy byly tehdy běžnou součástí právního systému. Stát měl právo vzít život tomu, koho uznal vinným nejzávažnějšími zločiny. Na Pankráci se proto počítalo i s místností, kde se tento rozsudek vykoná. Nebyla určena pro veřejnost, nebyla postavena jako výstraha. Byla ukryta uvnitř komplexu, oddělená od běžného chodu věznice. Sekyrárna nebyla symbol, ale nástroj. Místnost, kde se právo měnilo v čin.
Brutalita výkonu trestu smrti dnes působí až nepředstavitelně, přesto byla v tehdejším uvažování chápána jako rychlý a definitivní akt, zbavený emocí. Na Pankráci se tento princip naplňoval prostřednictvím technicky přesně definovaných prostředků – především gilotiny či oběšení – jejichž cílem byla okamžitá smrt a maximální „účinnost“ celého procesu. Popravčí prostor byl strohý a funkční, zbavený jakéhokoli symbolického gesta: vše podřízeno účelu, řádu a administrativní logice. Smrt zde nebyla rituálem, ale úředním úkonem, vykonaným v přesně stanoveném čase a zaznamenaným do protokolu.
Skutečný význam sekyrárna získala až ve 20. století. Do té doby šlo o jednu z mnoha místností v jednom z mnoha vězení. Pak ale přišel rok 1939 a s ním okupace. Pankrác se během krátké doby proměnila v jedno z hlavních center nacistické represe. Gestapo, stanné právo, Lidový soudní dvůr. Rozsudky padaly rychle, často bez skutečné obhajoby, někdy jen na základě udání nebo domněnky. A když padl rozsudek smrti, vedla poslední cesta právě sem.
Chodby, po kterých byli odsouzení vedeni, byly krátké. Někdy šlo o desítky kroků. O to delší byl jejich význam. Z cely, kde člověk trávil týdny nebo měsíce v nejistotě, se najednou vycházelo s vědomím, že další dveře už neotevřou cestu zpět. Dochovaná svědectví mluví o tichu. Ne o křiku, ne o dramatických scénách, ale o tichu, přerušovaném jen kroky dozorců a občasným zakašláním. Strach byl přítomen, ale měl podobu sevřeného hrdla, nikoli hysterie.
Sekyrkárna
Popravováni byli lidé různého původu a osudů. Členové domácího odboje, lidé napojení na zahraniční exil, studenti, úředníci, dělníci, ženy i muži. Někteří z nich se později stali známými jmény, jiní zůstali jen v archivech a rodinných vzpomínkách. Pro režim to nebyly osobnosti, ale případy. Spisy se jmény, daty a paragrafy. Sekyrárna byla místem, kde se spisy uzavíraly.
Po válce by se mohlo zdát, že taková místa ztratí smysl. Nacistická okupace skončila, viníci byli potrestáni a společnost se nadechla k nové naději. Jenže dějiny málokdy jdou po přímce. Československo trest smrti nezrušilo a Pankrác zůstala věznicí. Po roce 1948 se navíc znovu rozběhl mechanismus politických procesů, tentokrát v jiné ideologické barvě. Slova se změnila, nepřátelé dostali jiné označení, ale princip zůstal. Stát znovu rozhodoval, kdo je hrozbou, a kdo má být odstraněn.
Sekyrárna se znovu stala součástí tohoto systému, i když postupně ustupovala jiným metodám poprav. Přesto zůstávala symbolem kontinuity. Symbolickým mostem mezi dvěma totalitními režimy, které se navzájem nenáviděly, ale v zacházení s lidským životem si byly až děsivě podobné. Pro ty, kdo tu končili, nebylo podstatné, jaký prapor visí venku. Podstatné bylo, že dveře se zavřely a rozsudek byl vykonán.
Když byl trest smrti v roce 1990 konečně zrušen, sekyrárna ztratila svůj účel. Nezmizela však. Zůstala jako prázdná místnost, která najednou neměla co dělat. Možná právě tehdy se z ní stalo to, čím je dnes, svědek. Neutrální, mlčící, ale neodbytný. Prostor, který nevypráví konkrétní příběhy, ale nutí člověka, aby si je představil sám.
Ti, kdo ji kdy navštívili, často mluví o zvláštním pocitu. Není to hororový strach, spíš tichý respekt. Místnost je menší, než si většina lidí představuje. Žádná temná hala, žádné dramatické osvětlení. Jen obyčejný prostor, který svou obyčejností děsí nejvíc. Právě tady se totiž ukazuje, jak snadno se může výjimečný čin stát rutinou.
Otázka, zda má smysl taková místa připomínat, se vrací znovu a znovu. Někomu se zdá, že jde o zbytečné otevírání ran, jiný v tom vidí morbidní fascinaci. Jenže sekyrárna není památkou na smrt jako takovou. Je památkou na rozhodnutí. Na okamžiky, kdy někdo seděl u stolu, podepsal dokument a tím určil, že jiný člověk má zemřít. Bez ohledu na to, zda šlo o nacistického soudce nebo komunistického prokurátora.
V tom je její největší síla. Neukazuje monstrum s krvavou sekerou, ale obyčejnou místnost v obyčejné budově. Připomíná, že největší hrůzy často nevznikají z chaosu, ale z pořádku. Z formulářů, razítek a pečlivě vedených záznamů. Z přesvědčení, že účel světí prostředky.
Když dnes člověk odchází z areálu Pankráce zpět do živého města, může mít pocit, že svět je o něco křehčí, než se zdál předtím. Ne proto, že by se změnil, ale proto, že si na chvíli uvědomil, jak snadno se může změnit. Sekyrárna nikoho nesoudí a nikoho neobviňuje. Jen existuje. A svou existencí klade tichou, ale naléhavou otázku: co bychom dělali my, kdybychom měli moc rozhodovat o životě druhých?
Možná právě proto je důležité, aby taková místa nezmizela. Ne jako atrakce, ne jako senzace, ale jako připomínka. Připomínka toho, že svoboda, spravedlnost a lidská důstojnost nejsou samozřejmostí. A že jednou z nejnebezpečnějších iluzí je víra, že „už se to nemůže stát“. Pankrácká sekyrárna stojí jako tichý důkaz, že stát, který se přestane ptát sám sebe, může velmi rychle začít odpovídat sekerou.
---
Text, který jste právě dočetli, vznikl jako osobní zastavení nad místem známým jako Pankrácká sekyrárna. Nejde o odbornou historickou studii ani o snahu popsat všechny detaily soudních postupů či administrativního fungování nacistické justice. Zvolený jazyk je vědomě civilní a místy poetický, má přiblížit atmosféru prostoru, nikoli nahradit archivní prameny nebo práci historiků.
Základní historický rámec je však pevný: sekyrárna byla v letech 1943–1945 oficiálním popravištěm nacistické okupační moci, kde bylo gilotinou popraveno více než tisíc lidí, převážně z řad českého odboje. Rozhodnutí o jejich osudech byla součástí represivního systému, v němž spravedlnost v dnešním smyslu slova nehrála roli.
Popisy ticha, všednosti prostoru a pocitů, které místo vyvolává, jsou autorskou reflexí současného návštěvníka. Nejde o citace dobových svědectví, ale o snahu zachytit, co podobná místa dokážou sdělit beze slov, dnes, s odstupem času.
Pokud text vzbudí chuť dozvědět se víc, otevřít odborné knihy nebo navštívit památník osobně, pak splnil svůj účel. Paměť těchto míst není o dokonalé přesnosti každé věty, ale o tom, aby nezůstala prázdná.
