Článek
Podzim přišel do Beskyd tak, jak to umí jen hory. Bez velkých gest, bez hluku. Lesy pod Lysou horou ztichly, listí získalo barvu starého měděného plechu a vzduch byl chladný, čistý a trochu drsný. Takový, který člověka probere už při prvním nádechu.
Čenda položil batoh do kouta útulny, dřevěného přístřešku schovaného v údolí. Dřevo vonělo vlhkostí a chlad se pomalu vkrádal dovnitř. Eliška, devítiletá trampská parťačka, se rozhlédla kolem sebe, jako by právě vstoupila do jiného světa.
Útulna
„Tati, tady je to úplně jiné než v létě.“
Čenda se pousmál a začal chystat vařič. „Hory jsou pokaždé jiné. A právě proto se do nich vracíme.“
Venku šustilo listí. Vítr si pohrával s větvemi a les vydával ty zvláštní podzimní zvuky, které nejsou hlasité, ale přesto zaplní celý prostor. Malý vařič zasyčel, voda se dala do varu a útulna se na chvíli zaplnila teplem alespoň na pohled.
Eliška si sedla na lavici, nohy přitažené k sobě. Oči jí svítily. „Tati, dneska neusnu. Já chci slyšet les.“
„To říkáš vždycky,“ odpověděl Čenda klidně. „A vždycky spíš první.“
„Tentokrát ne.“
Seděli vedle sebe, zabalení do spacáků, a pozorovali vchod do útulny. Podzimní soumrak je rychlý. Chvíli je šero a pak najednou noc. Les se změnil v tmavou kulisu, plnou nejasných tvarů a pohybů, které možná existují a možná ne.
„Myslíš, že přijde nějaké zvíře?“ zeptala se Eliška tiše. „Určitě. Ale spíš o nás budou vědět dřív, než my o nich.“ Chvíli mlčeli. Někde v dálce zapraskala větvička.
„Ve škole by mi nevěřili, že spíme tady.“ „A věřit musí?“ Eliška pokrčila rameny. „Nemusí. Já to vím.“
Noc byla chladná. Vzduch měl tu ostrou, průzračnou kvalitu, kdy každý nádech připomíná, že léto je dávno pryč. Les postupně ztichl a útulna se stala malým ostrůvkem bezpečí uprostřed tmy. Eliška ještě chvíli šeptala, ale spánek si ji našel dřív, než by sama přiznala.
Budík zazvonil do hluboké tmy. Žádné světlo, žádná barva. Jen studené, syrové ráno někde mezi nocí a dnem.
„Eliško… vstáváme.“ Ze spacáku se ozvalo neochotné zamručení. „To už?“ „Právě proto.“
Venku bylo syrovo. Zem pokrytá listím tiše křupala a čelovky kreslily úzké kužely světla mezi kmeny stromů. Výstup začal v naprosté tmě. Podzimní noc se držela krajiny pevněji než letní.
„Tati, já vidím jen kousek cesty.“ „To stačí. V horách se jde krok po kroku.“
Les byl tichý, skoro slavnostní. Občas zapraskala větvička, občas se ve světle mihla pára jejich dechu. Eliška šla soustředěně, ruce v kapsách, čepici staženou do čela.
„Tati… proč se na východ slunce musí tak brzo?“ Čenda se krátce zasmál. „Protože ty nejhezčí věci si člověk musí trochu zasloužit.“
Chvíli bylo ticho. „Tak to bude asi hodně hezké.“
S přibývající výškou se mezi stromy začalo objevovat první šedé světlo. Tma pomalu ustupovala, obzor se probouzel. Když dorazili na vrchol, vítr je přivítal chladným poryvem.
„Ještě chvilku,“ řekl Čenda tiše. Sedli si vedle sebe a čekali. Mlčky, jak se na takové chvíle sluší. Pak se to začalo měnit.
Tma ustoupila do šedé. Šedá do jemné oranžové. Mraky nad obzorem se rozsvítily a krajina se nadechla. Slunce se pomalu vyhouplo nad hřebeny.
Eliška ani nedýchala. „Tati… to je jako pohádka.“ Čenda přikývl. „A jsme v ní.“
Východ slunce
Sestup po žluté značce byl jiný svět. Les zalitý měkkým světlem, listí zářící barvami a hory, které už nepůsobily přísně, ale přívětivě.
„Tak kam teď, náčelníku?“ usmála se Eliška. „Směr Krásná.“ „To zní hezky.“
Cesta ubíhala pomalu. Podzimní slunce už hřálo o něco víc, ale únava se hlásila. Byla to ta dobrá, poctivá horská únava. Přes Pržno, dál směrem k Frýdku, s batohy lehčími o noc a hlavami plnými tichých zážitků.
„Tati?“ ozvala se Eliška po delší chvíli.„Hm?“ „Já si tohle budu pamatovat napořád.“ Čenda se na ni podíval a usmál se. „Já taky.“
---
