Článek
Bylo brzy ráno, když jsme dorazili do Ostrova u Macochy. Vesnice se teprve probouzela, ale v nás už to dávno žilo. Takový ten zvláštní neklid, kdy člověk neví, jestli se těší, nebo jestli ho víc svírá respekt. Tentokrát nás totiž nečekal obyčejný výlet. Ne rozhledna, ne lesní stezka, ne ferrata někde na slunci. Tentokrát jsme měli slézt pod zem, do míst, kam se běžný člověk jen tak nepodívá.
Když jsme si oblékali kombinézy, utahovali úvazy a připínali na helmy čelovky, pořád kolem nás byl obyčejný den. Ptáci zpívali, tráva voněla rosou a slunce se pomalu zvedalo nad krajinou. Jenže my jsme věděli, že za pár minut tohle všechno zmizí.
„Tak co, ještě můžeme dělat, že jsme si to rozmysleli,“ zkusil jsem to s úsměvem. „Teď už ne,“ zasmála se Eliška. „Teď už jdeme dolů.“
Instruktor se jen pousmál. „Nebojte, není to o síle. Tady rozhoduje hlava.“ Podívali jsme se na sebe. „No to jsi nás teda uklidnil,“ procedil jsem a všichni se rozesmáli.
Pak se otevřel vstup. Pod námi byla jen tma. Světlo čelovek mizelo v hlubině podzemí. Stál jsem na okraji, cvakl karabiny do lana a podíval se dolů.
Jeskyně
„Tak jo…“ vydechl jsem. „Jdeš první,“ ozvalo se za mnou. „To se ti to říká, když stojíš nahoře.“ Udělám první krok. A hned druhý. A najednou začal mizet svět.
S každým metrem se ztrácely zvuky rána. Zůstalo jen cvakání karabin, kapání vody někde ve tmě a vlastní dech, který ve stísněném prostoru zněl mnohem hlasitěji než venku.
„Ty jo…“ ozvala se Eliška pode mnou. „Tohle je fakt jiný svět.“ „Ještě chceš zpátky?“ zavolala. „Teď už těžko!“ usmál jsem se.
První úzký průlez přišel rychle. Instruktor posvítil do otvoru ve skále a s klidem prohlásil, „Tak, tohle je jen rozcvička.“
„Rozcvička?“ podíval jsem se na díru, která vypadala, jako by byla stavěná spíš pro lišku než pro člověka. „A co bude potom?“ „To uvidíš,“ mrkl na mě.
Přikrčit se, bokem, nadechnout a lézt. Kámen studil přes kombinézu, všude byla vlhkost a čelovka osvětlovala jen pár centimetrů před obličejem. Nad tebou skála. Pod tebou skála. Kolem jen úzký prostor.
A v hlavě se ozve ten tichý hlas. Co tady vlastně děláš? Na chvíli jsem se zastavil.„Čendo? Žiješ?“ ozvalo se zezadu „Přemýšlím, kde jsem v životě udělal chybu.“ Odpovídám.
Za mnou se ozval smích. „Nezasekávej se, já tady nechci zestárnout!“ A v tu chvíli to napětí povolilo. Humor je v podzemí někdy nejlepší zbraň proti strachu.
Pak se prostor otevřel. Před námi visel lanový žebřík nad tmavou puklinou. Pod nohama nic. Jen hloubka. „No tak to snad ne…“ uniklo mi. Instruktor se otočil. „Ale jo. Teď teprve začínáme.“ „Máš nějakou větu, která by zněla optimističtěji?“ zeptala se Eliška „Nemám,“ zasmál se.
Jeden krok. Druhý. Ruce pevně sevřené. Žebřík se lehce pohupoval a člověk si uvědomil, že tady už není místo na přemýšlení. Jen krok za krokem.
Čekaly nás traverzy, úzké plazivky, komíny, kde se člověk zapírá zády a nohama, i průlezy, ve kterých musí ego opravdu zůstat nahoře.
„Jak že se jmenuje tohle místo?“ zeptal jsem se, když jsme stáli před dalším úzkým průlezem. „Porodní bolesti,“ odpověděl instruktor naprosto vážně.
Podívali jsme se na sebe. „Tak to jméno nevěstí nic dobrého.“ „To zjistíš za chvíli.“ A zjistil jsem. „Jauvajs!“ „Říkal jsem to,“ smál se zezadu někdo.
Čím hlouběji jsme byli, tím víc člověk cítil zvláštní respekt. Ticho. Vlhkost. Skála kolem. Jen světla čelovek a ozvěna hlasů.
A pak jsme byli dole. U podzemního jezírka. Černá hladina se ani nepohnula. V kuželech našich čelovek působila jako zrcadlo. Kolem jen kámen a ticho, jaké člověk venku nezná.
Nikdo chvíli nemluvil. Pak Eliška zašeptala. „Tohle je neuvěřitelné.“ „Jo,“ odpověděl jsem tiše. „Tady si člověk připadá hrozně malý.“ Instruktor jen přikývl. „Podzemí umí člověka srovnat.“
Stáli jsme tam hluboko pod zemí, daleko od denního světla, a jen poslouchali ticho. Ale cesta dolů nebyla konec. Museli jsme zase nahoru. A tehdy začala ta pravá makačka.
Každý další žebřík byl delší než ten předchozí a každý krok stál víc sil. „Kolik toho ještě je?“ funěl jsem. Instruktor se usmál. „Tak akorát, aby sis to zapamatoval.“ „Já už si to pamatuju teď!“
Někde za mnou se ozval smích. „Čendo, hlavně nefňukej a lez!“ „Já nefňukám. Já to jen komentuju!“
Poslední komín. Poslední plazení. Poslední žebřík. A pak se nad hlavou objevil kruh světla. Nejdřív malý. Pak větší.
A najednou jsme byli zase venku na denním světle. Na chvíli jsme si jen sundali helmy a mlčky dýchali. Vítr. Slunce. Vůně lesa. Obyčejný den. A přitom už nic nebylo obyčejné.
„Tak co?“ podívala se na mě Eliška a usmála se. „Šel bys znovu?“ Podíval jsem se na ruce od lana, na boty od bláta a na tmavý vstup, ze kterého jsme právě vylezli.
Chvíli jsem mlčel. Pak jsem se usmál.„Nevím, jestli hned… ale jo.“ Protože některá dobrodružství nejsou jen výlet. Některá v tobě zůstanou. Jako ticho hluboko pod zemí.
---
Speleoferata se nachází v Ostrově u Macochy v Moravském krasu. Jde o unikátní podzemní zajištěnou trasu, která vede až 40 metrů pod zem mezi žebříky, průlezy a podzemními prostory. Výpravy probíhají s instruktorem po předchozí rezervaci, účastníci dostanou kompletní výstroj včetně kombinézy, helmy a jištění. Zážitek je určen pro ty, kdo mají rádi dobrodružství, pohyb a nemají strach ze stísněných prostor.
Oficiální stránky Speleoferaty.
