Z Prahy do Brd. Den mezi skalami, lesy a tichem

Když jsme s Eliškou stáli na ranním nádraží, Praha ještě spala. Ve vzduchu byl chlad, který člověka probere líp než káva. Lampy svítily do mokrého chodníku a někde v dálce skřípala tramvaj. Město působilo unaveně, jako by se mu ještě nechtělo pustit lidi do nového dne.

Eliška měla čepici naraženou až do očí a seděla na batohu. „Tati… normální lidi teď ještě spí.“ „Právě proto vyrážíme,“ pousmál jsem se.

Vlak z Prahy do Příbrami byl skoro prázdný. Jen pár ospalých cestujících, průvodčí s hrnkem kávy a za okny pomalu se probouzející krajina. Pole zahalená mlhou, rybníky bez jediného pohybu a lesy, které v ranním šeru vypadaly skoro černé.

Eliška chvíli mlčela a pak se podívala z okna. „Mám ráda ten pocit, když člověk ještě neví, co ho čeká.“ „To je na vandrech nejlepší.“

V Příbrami jsme vystoupili do studeného rána. Autobus na Rejkovice měl zpoždění a malé autobusové nádraží působilo ospale stejně jako celé město. Někde poblíž voněly čerstvé rohlíky z pekárny a nad střechami se pomalu začínalo ukazovat slunce.

„Takže teď budeme tvrdnout tady?“ zeptala se Eliška. „Správný tramp musí umět čekat.“ „To říkáš vždycky, když něco nejede.“

Musel jsem se smát. Seděli jsme na lavičce, pili čaj z termosky a pozorovali ranní ruch. Dělníci s batohy, pár studentů a starý pán se psem, který nás chvíli mlčky sledoval, jako by přemýšlel, kam dva blázni s usárnami takhle brzo vyrážejí.

Když autobus konečně přijel, byl skoro prázdný. Silnice se za Příbramí začala stáčet mezi kopce a lesy. Brdy se pomalu probouzely do slunečného dne.

Rejkovice nás přivítaly tichem. Nad vesnicí se zvedaly tmavé lesy a ranní vzduch voněl mokrou hlínou a dřevem.

„Tak kudy?“ zeptala se Eliška. „Přes Velcí na Jinecké hřebeny. A pak dál ke Koníčku.“

„To zní dost daleko.“ „To jen proto, že ještě nejsme v kopci.“ První kilometry vedly mezi starými buky. Slunce pronikalo skrz větve v úzkých zlatých paprscích a les byl tak tichý, že jsme slyšeli vlastní kroky v mokrém listí. Občas zapraskala větev nebo se někde v dálce ozval datel.

Po chvíli jsme narazili na první skály. Obrovské balvany pokryté mechem vypadaly, jako by tam ležely od začátku světa.

„Tati… podívej. Ta skála vypadá jako dračí hlava.“ A opravdu. Jeden kamenný převis připomínal obrovského tvora, který ztuhl uprostřed lesa. „Možná hlídá cestu.“ „A možná čeká, až kolem půjdou dva hladoví trampové.“

Les se začal zvedat prudčeji. Cesta byla místy rozbahněná a kluzká a několikrát jsme přecházeli drobné lesní stružky a podmáčené úseky cesty. Jednou Elišce podjela noha a málem skončila v blátě. „To bylo těsný!“ smála se. „Správný vandr bez bahna neplatí.“

Když jsme vystoupali na Velcí, otevřel se před námi výhled na hluboké brdské lesy táhnoucí se až k obzoru. Vítr hučel v korunách stromů a pod námi se vlnilo moře zeleně.

Sedli jsme si na kraj skály a chvíli jen mlčky koukali do dálky. „Víš, co je zvláštní?“ řekla po chvíli Eliška. „Co?“ „Že tady člověk slyší úplně jiné ticho než doma.“

Měla pravdu. Nebylo to mrtvé ticho města. Les dýchal. Vítr šuměl v korunách, někde nad lesem zakřičel velký černý pták a pod skalami praskaly větve.

Vytáhli jsme chleba, salám a termosku s čajem. „Gurmánská hostina,“ prohlásil jsem slavnostně. „Stejně chutná líp než hamburger.“

Pak jsme pokračovali dál po Jineckých hřebenech. Cesta vedla hlubokým lesem, kde slunce pronikalo jen místy. Občas jsme míjeli staré kameny a nevýrazné lesní cesty, které působily skoro zapomenutě.

„Myslíš, že tudy chodili trampové už před sto lety?“ zeptala se Eliška. „Určitě. A možná úplně stejně nadávali do kopců.“

Odpoledne jsme dorazili ke Koníčku. Skály tam vystupují z lesa jako kamenné věže. Některé byly pokroucené a rozpukané, jiné připomínaly hradby dávného hradu. Vítr tam foukal mnohem silněji.

„Tady bych chtěla někdy přespat pod širákem,“ řekla Eliška tiše. „Já taky.“

Seděli jsme dlouho na kraji skal a dívali se do krajiny. Pod námi se lesy pomalu barvily do odpoledního světla a celé Brdy působily klidně a nekonečně.

Pak přišlo malé dobrodružství. Když jsme scházeli dolů lesy pod přírodní rezervací Koníček, ztratila se pěšina. Jen staré kameny, kořeny a hustý les.

„Tati… jsme správně?“ Podíval jsem se na mapu. „Teoreticky ano.“ „A prakticky?“ „Prakticky trochu ne.“ Eliška se rozesmála.

Chvíli jsme bloudili mezi skalami a starými buky, než jsme znovu našli značku. Ale právě tyhle chvíle bývají nakonec nejhezčí. Člověk zpomalí, víc vnímá les kolem sebe a najednou zjistí, že vlastně nikam nepospíchá.

K večeru jsme se vraceli zpátky do Jinců unavení, s nohama od bláta a hlavou plnou lesa. Autobus do Příbrami přijel skoro prázdný. Eliška si sedla k oknu a chvíli mlčky pozorovala stmívající se Brdy.

„Tak co?“ zeptal jsem se. Usmála se unaveným úsměvem. „Víš… já myslím, že ty nejlepší dny jsou právě tyhle. Kdy člověk celý den jen jde lesem.“ A já věděl, že má pravdu.

Zdroje:

Hřebeny, Brdy, Elišky deník