Článek
Když člověk přijede do kraje pod Rýchorami poprvé, jen těžko by uvěřil, že pod touhle krásnou krajinou kdysi existoval úplně jiný svět. Dnes tu vidíte louky, lesy, klidné domy a v dálce hory, které působí pokojně a skoro nenápadně. Vítr se prohání po stráních, slunce kreslí světlo na střechy a člověk má pocit, že tu čas plyne jinak než v rušných městech. Jenže stačí se na chvíli zastavit, zadívat se na starou těžní věž a uvědomit si, že právě zde pod nohama se po staletí odehrával příběh, který utvářel celý tento kraj.
Žacléřsko patří k nejstarším černouhelným oblastem v českých zemích a uhlí se tu těžilo už od 16. století. Po generace se zdejší krajina měnila podle potřeb hornictví. V místech, kde dnes rostou stromy nebo stojí klidné domy, bývaly haldy, koleje, provozní budovy a technické zázemí dolů. Město i okolí byly s těžbou úzce spojené a hornictví po dlouhá desetiletí patřilo k nejdůležitějším zdrojům obživy pro místní obyvatele.
Každodenní život se tehdy řídil směnami. Brzy ráno odcházeli horníci do práce, scházeli se v šatnách, připravovali výstroj a pak nastupovali do těžní klece, která je spouštěla do hlubin země. Jakmile se za nimi zavřely kovové dveře, začínal jiný svět. Svět bez denního světla, v prostředí vlhka, kamene, uhlí a stísněných chodeb. Práce v dole byla fyzicky mimořádně náročná a zároveň nebezpečná. Hrozily závaly, důlní plyny, voda, technické poruchy i běžná pracovní zranění. Přesto se tato cesta opakovala každý den, rok za rokem, a pro mnoho rodin se stala součástí běžného života.
Důl Jan Šverma Žacléř .
Hornictví zde ale není jen příběhem práce a techniky. Je také příběhem lidí a jejich osudů. Vedle horníků, kteří v dolech pracovali jako ve svém zaměstnání, se zdejší historie dotkla i lidí, kteří se do podobných podmínek dostali nedobrovolně.
Během druhé světové války nacistické Německo využívalo v průmyslu a hornictví pracovní sílu válečných zajatců a nuceně nasazených osob. Také v oblasti Žacléřska jsou doloženy případy využívání těchto lidí při provozech spojených s těžbou uhlí. Pro mnohé to znamenalo těžkou práci daleko od domova, v podmínkách, které si sami nevybrali a které byly součástí širšího systému nucené práce v okupované Evropě.
Ani poválečné období nepřineslo jednoduchý a jednoznačný příběh. V širším kontextu československého hornictví se objevuje i téma nucené práce vězňů a represivních pracovních režimů, které patří k temným kapitolám 20. století. Také Žacléřsko má ve své historii kapitoly spojené s vězeňstvím a politickými zásahy do lidských osudů, i když jednotlivé příběhy a konkrétní vazby je třeba vždy posuzovat přesně podle historických pramenů.
Důl Jan Šverma Žacléř .
Pod zemí se tak neodehrávala jen práce, ale i lidské osudy v celé své síle a složitosti. Byly tu příběhy lidí, kteří navazovali na hornickou tradici svých rodin a brali tuto práci jako součást života. Byly tu příběhy těch, kteří se ocitli v těžkých podmínkách kvůli válce a represím. A byly tu také příběhy rodin, které každý den čekaly, až se jejich blízcí vrátí ze směny zpět na povrch.
Když dnes člověk stojí pod těžní věží bývalého dolu a dívá se na klidnou krajinu kolem, jen těžko si představí, že pod zemí kdysi vedly desítky kilometrů chodeb, ve kterých se po dlouhá desetiletí odehrávala těžká každodenní práce. Stroje už dávno utichly, těžba skončila a krajina se změnila. Přesto minulost nezmizela.
Zůstala ve starých důlních dílech, v technických památkách, v archivech, ve vzpomínkách pamětníků i v příbězích, které se v tomto kraji předávají dál.
Důl Jan Šverma Žacléř .
Žacléřsko proto není jen místem bývalé těžby uhlí. Je to kraj, do kterého se hluboko otiskla práce, technický pokrok, lidská odvaha, ale také složité a někdy bolestné dějiny 20. století. A právě proto by se na tato místa nemělo dívat jen jako na staré doly a pozůstatky průmyslu. Jsou to místa, kde se do kamene a podzemí zapsaly lidské osudy tak hluboko, že je z paměti kraje už nelze oddělit.
---
Žacléřský černouhelný revír patří k nejstarším v Čechách, první písemná zmínka o těžbě uhlí zde pochází z roku 1570. Hlubinná těžba se výrazně rozvinula v 19. století, kdy vznikly hlavní jámy revíru.
Jáma Eliška byla vyhloubena v letech 1868 až 1870 a patřila mezi nejvýznamnější těžní jámy své doby. Významnou součástí zdejšího hornictví byla také jáma Jiří. K dalším důležitým jamám patřily Julie, Marie a Františka. Sloučením jednotlivých dolů vznikl v roce 1950 jednotný závod Důl Jan Šverma.
Hlavní jáma Jan, hloubená od roku 1958, dosáhla konečné hloubky 955 metrů. Dochovaná těžní věž jámy Jan měří 52 metrů a dnes patří k symbolům hornického Žacléře.
V podzemí po ukončení těžby zůstaly desítky kilometrů chodeb a důlních děl. Hlubinná těžba černého uhlí na Žacléřsku definitivně skončila 31. prosince 1992.
Žacléř, Historie, Jan Šverma, Stránky Skanzenu Žacléř, Stránky města, Stránky muzea Žacléř
