Z Malé Skály do ticha Klokočských skal. Vandr přes Pantheon, Frýdštejn a Drábovnu

Pátek. Konečně zase den, kdy můžeme hodit batohy na záda a zmizet do přírody. Po celém týdnu mezi zdmi, auty a nekonečným hlukem města člověk začne mít pocit, že potřebuje les stejně jako klidný spánek. A právě proto jsme s Eliškou krátce po osmé hodině seděli ve vlaku směr Malá Skála a těšili se, až zase na pár dní zmizíme mezi skály a lesy Českého ráje.

Venku pomalu ubíhala krajina. Za Prahou zmizely poslední haly a sídliště a místo nich přišla pole, kopce a malé vesnice. Ve vlaku panovala pohodová nálada. Nikam jsme nespěchali. Batohy nahozené pod sedačkou, termoska s čajem a před námi celý víkend venku.

Kolem jedenácté jsme vystoupili na nádraží v Malé Skále.

Vzduch tu voněl úplně jinak než ve městě. Směs řeky, lesa a nahřátého dřeva. Nad vesnicí se zvedaly skalnaté svahy a mezi nimi vykukovaly první pískovcové věže.

„Tak jsme zase tady,“ usmála se Eliška. A přesně v tu chvíli ze mě definitivně spadl celý pracovní týden.

Od nádraží jsme vyrazili pomalou chůzí směrem k Boučkovu statku. Starobylá roubená stavba přímo v centru Malé Skály působila, jako by tu stála odjakživa. Na dvoře posedávalo pár lidí, někde cinkalo nádobí a celé místo mělo klidnou atmosféru starého Pojizeří.

Pak jsme pokračovali podél Jizery směrem k Pantheonu.

Řeka líně tekla pod námi a cesta se postupně začala zvedat mezi stromy. Šli jsme pomalu, bez spěchu, přesně tak, jak to máme rádi. Žádné honění kilometrů. Jen klidná chůze krajinou, povídání a občasné zastavení na místě, odkud byl hezký výhled.

Pantheon nás přivítal tichými skalami, vytesanými schody a úzkými průchody mezi pískovci. Původní středověký hrad Vranov byl na začátku 19. století romanticky upraven Františkem Zachariášem Römischem do podoby vyhlídkového areálu, kterému se začalo říkat Pantheon. Když člověk prochází mezi skalami a kamennými průchody, snadno získá pocit, že se ocitl někde mezi snem a historií.

A pak jsme došli na vyhlídku.

Není tak známá jako hlavní vyhlídky nad Jizerou, a možná právě proto jsem ji měl vždycky rád. Mezi stromy se tu otevírá krásný pohled do krajiny a těsně před vstupem na úzkou lávku k vyhlídce se vpravo pod skalou ukrývá malá jeskyňka. Nenápadná dutina akorát tak na přespání, trochu stranou hlavní cesty.

Kdysi pro nás znamenala mnohem víc než jen zastávku na trase. Když jsme sem před lety jezdili s Pepínem, bývalo to jedno z míst, kde jsme občas přespávali. Večer jsme seděli na hraně skály, poslouchali les pod sebou a dívali se na světla v údolí. Žádný luxus. Jen spacák, batoh a ticho mezi skalami.

Pamatuju si, jak tu jednou celou noc foukal vítr do borovic a my stejně nechtěli být nikde jinde.

Proto jsem jí chtěl ukázat i Elišce. Jenže tentokrát přišlo spíš zklamání. Když jsme nakoukli do malé jeskyňky pod vyhlídkou, bylo okamžitě jasné, že její využití je dnes bohužel poněkud jiné. A nebyl to jen jeden člověk. Někdo ji využil jako toaletu a podle všeho nebyl jediný.

Ve vzduchu se držel nepříjemný zápach a člověka okamžitě zamrzelo, jak snadno dokážou lidé podobná místa zničit. „To je strašná škoda,“ řekla tiše Eliška. Jen jsem přikývl.

Člověku se v takovou chvíli vrátí všechny staré vzpomínky a zároveň si uvědomí, jak moc se některá místa mění. Přitom stačí tak málo, trochu respektu k přírodě a k místům, kde po nás mají zůstat jen stopy bot v jehličí.

Nakonec jsme si sedli alespoň na okraj vyhlídky. Pod námi se otevřelo údolí Jizery a v dálce vystupovaly Suché skály. Ostré skalní hřebeny vypadaly jako zkamenělá vlna nebo dračí hřbet. Seděli jsme nahoře dlouhé minuty a jen mlčky koukali do krajiny. Vítr lehce šustil v korunách stromů a od řeky stoupal chladnější vzduch.

Z Pantheonu jsme pokračovali lesními cestami směrem na Frýdštejn. Turistů postupně ubývalo a kolem nás zůstával hlavně les, skály a ticho. Frýdštejn se objevil nad stromy svou mohutnou válcovou věží už z dálky.

Když jsme vystoupali nahoru, otevřel se další nádherný pohled na Český ráj. Lesy, louky, skalní města i malé vesnice roztroušené mezi kopci.

Chvíli jsme seděli pod hradní zdí, jedli svačinu a užívali si ten zvláštní klid, který člověk ve městě skoro nezažije.

Odpoledne jsme pokračovali směrem k Drábovně. Tahle část cesty byla možná nejhezčí. Les působil divočeji a mezi stromy se objevovaly vysoké pískovcové bloky.

Drábovna nepůsobí jako klasický hrad. Spíš jako pozůstatek starého skalního útočiště ukrytého mezi kameny. Ve skalách jsou dodnes patrné vytesané schody a různé malé prostory. Místo dodnes působí tajemně a odlehle.

Prošli jsme úzkými průchody mezi skalami, místy skoro jako jeskynními chodbami. Ve stínu byl chlad a z kamenů sálala vlhkost. Borovice rostly přímo ze skal a kořeny se kroutily mezi kameny.

„Tady to vypadá jak někde v jiném světě,“ řekla Eliška potichu. A měla pravdu.

V podvečer jsme sešli směrem k Dolánkám. U Dlaskova statku jsme se na chvíli zastavili. Starobylá roubená usedlost v podvečerním světle působila téměř pohádkově. Člověk si tu snadno představí život starého venkova, práci, dřevo, zimu i obyčejné každodenní starosti.

Slunce už pomalu mizelo za kopci a my pokračovali dál směrem ke Klokočským skalám. Tam jsme chtěli přespat. Bez ohně. Jen tiše mezi stromy, tak aby po nás nezůstalo nic než slehlé jehličí.

Nakonec jsme našli klidné místo pod skalním převisem. Rozložili spaní a ještě za šera vyrazili nalehko k jeskyni Postojna.

Večer tam panovala úplně jiná atmosféra než přes den. Úzké průlezy mezi skalami, chladný vzduch a ticho, které občas přerušilo jen kapání vody nebo vzdálený zvuk lesa.

S čelovkami jsme pomalu prolézali skalními chodbami a místy se museli téměř protahovat mezi kameny. Když jsme se později vrátili ke spacákům, les už byl úplně tichý.

Leželi jsme pod skalami, nad námi hvězdy a kolem nekonečný klid Českého ráje. Vítr lehce šuměl v korunách borovic. Jen noc, skály a ten zvláštní pocit svobody, který člověk najde jen venku.

Eliška už pomalu usínala zabalená ve spacáku a já ještě chvíli koukal mezi větve stromů na oblohu. V hlavě se mi vracely všechny dnešní obrazy. Ranní cesta vlakem. Pantheon zalitý sluncem. Suché skály v dálce. Tichá Drábovna. Staré vzpomínky na vyhlídku u Pantheonu i chladné chodby Postojné.

A člověku v tu chvíli dojde jedna jednoduchá věc. Že ty nejhezčí dny často nejsou ty nejluxusnější nebo nejdražší. Někdy úplně stačí pár kilometrů pěšky, batoh na zádech, dobrá společnost a místo, kde člověk na chvíli zapomene na svět dole pod skalami.

Usínali jsme pomalu, obklopení tichem Klokočských skal. A přesně kvůli podobným večerům člověk znovu a znovu vyráží do lesů.

---

Trasa z Malé Skály vede nejprve po červené turistické značce kolem Boučkova statku a podél klidně tekoucí Jizery směrem k Pantheonu a vyhlídce kde se otevírá nádherný pohled na Suché skály a okolní krajinu Českého ráje.

Odtud cesta pokračuje tichými lesními stezkami k hradu Frýdštejn, jehož mohutná věž dodnes bdí nad krajem hlubokých lesů a skal. Přes Záborčí pak trasa míří k tajemné Drábovně, ukryté mezi pískovcovými bloky a úzkými skalními průchody.

Odtud stezka klesá do Dolánek, kolem starobylého Dlaskova statku, kde jako by se na chvíli zastavil čas. Poslední část putování vede do ticha Klokočských skal, ke skalní chodbě Postojna a noclehu pod hvězdami, daleko od světel města i každodenního shonu.

Oficiální stránky Pantheonu, Frýdštejn, Drabovna