Článek
„Tati… a je to ještě daleko?“ Ozvalo se za mnou, když jsme stoupali další zatáčkou nad Josefovým Dolem. Otočil jsem se. Eliška si popotáhla malý batůžek, tváře měla lehce červené od chůze, ale oči jí pořád zvědavě svítily.
„Na vandru se na tohle neptá,“ usmál jsem se na ni. „To říkáš vždycky,“ zamračila se naoko. „A vždycky to znamená, že je to ještě kus.“ Rozesmál jsem se. „No… možná malý kousek.“
„Tati!“ Její smích se rozletěl mezi stromy a hned ho pohltil les.
Jizerské hory kolem nás byly toho dne přesně takové, jak je máme rádi. Vzduch voněl pryskyřicí, vlhkou půdou a horskou trávou, protože ranní rosa se ještě držela v příkopech a na loukách. Pod nohama křupalo jehličí, mezi kameny se zelenaly mechy a podél cesty se rozvíjely kapradiny. V korunách smrků šuměl vítr a někde vysoko se ozýval datel, jako by do toho lesního ticha přidával vlastní rytmus.
„Hele, tati… koukej na ten mech,“ zastavila se Eliška u starého kořene. „To vypadá jako zelený polštář.“
Turistické značky
„A docela měkkej by asi byl,“ zasmál jsem se. „Takový by se mi hodil doma.“
Šli jsme dál. Cesta se chvíli nořila hluboko mezi stromy, kde bylo skoro šero, a pak se zase otevřela do světla. Na loukách kolem stezky kvetly horské byliny, nad nimi poletovali motýli a čmeláci se líně přelétali z květu na květ.
„Počkej!“ zvolala najednou Eliška. Ukázala do trávy. Na stonku seděl motýl, křídla rozevřená do slunce, tak křehký, že jsme chvíli jen stáli a dívali se. „Vidíš?“ zašeptala. „Kdybychom spěchali, vůbec bychom si ho nevšimli.“ Měla pravdu. Na vandru často vidíme věci, kolem kterých ostatní jen projdou.
Cesta začala stoupat prudčeji. Les kolem nás houstl, smrky se tyčily vysoko nad hlavou a vítr v jejich korunách zněl skoro jako vzdálené moře.
„Tati… slyšíš to?“ Zastavil jsem se. „Co?“ „Jak to nahoře šumí.“ Chvíli jsme jen stáli a poslouchali. Les měl svůj vlastní hlas. Vítr, ptáci, bzukot hmyzu, občasné prasknutí větve někde v dálce. Ticho, které vlastně vůbec nebylo tiché. „To je horský koncert,“ řekl jsem. „A nehraje špatně,“ kývla Eliška vážně.
Táta a dcera
Pak se cesta stočila mezi chalupy a horské louky. Už jsme byli vysoko. Pod námi se mezi stromy občas ukázaly střechy Josefova Dolu, údolí řeky Kamenice a dál lesnaté svahy Jizerských hor.
A právě tehdy přišlo to překvapení. Eliška šla pár kroků přede mnou a najednou se zarazila tak prudce, až jsem málem narazil do jejího batohu.
„Tati…“ V jejím hlase bylo něco mezi úžasem a smíchem. „Co je?“ Ukázala před sebe. Na horské louce, stál obří dřevěný stůl a dvě gigantické židle.
Peklo
Na okamžik jsem jen zíral. „No tak tohle…“ vydechl jsem. Eliška se rozesmála. „To je snad pro obry!“ Rozběhla se k nim a v trávě za ní odlétli dva motýli. Vedle těch obřích židlí vypadala opravdu maličká. „Tati, podívej na to!“ Zaklonila hlavu tak vysoko, až jí málem spadla kšiltovka.
Vítr se opřel do louky a tráva kolem nás se rozvlnila. Nad květy bzučeli čmeláci, z lesa za námi přicházelo šumění stromů a pod námi leželo celé horské údolí. Chalupy vypadaly jako malé kostky, silnice jako tenká čára a kopce Jizerských hor se zvedaly jeden za druhým až k obzoru.
„Tak co?“ zeptal jsem se, když jsme si sedli do trávy. Eliška chvíli mlčela a dívala se do kraje. „Víš, co je na tom nejlepší?“ „Co?“ „Že jsem vůbec nevěděla, co nás čeká.“
Podíval jsem se na ni a usmál se. Protože právě to je na jednodenním vandru s dítětem nejkrásnější. Nejde jen o cíl. Jde o to napětí cestou. Co bude za další zatáčkou. Co člověk uslyší, když se zastaví. Jakou vůni přinese les. A jaké překvapení čeká nahoře.
Když jsme scházeli dolů, slunce už bylo níž a les voněl ještě silněji než ráno. Eliška šla vedle mě, unavená, ale spokojená. „Čendo?“ „No?“ „Příště zase nějaký pořádný vandr, jo? Ale…“ „Ale co?“ „Když bude do kopce, tak chci aspoň vědět, jestli nahoře čeká něco takhle dobrýho.“ „A musíme už vytáhnout i tu mamku“
A já se jen rozesmál, rozkaz Kelišová, protože jsem věděl, že tenhle den si nebudeme pamatovat kvůli jedné fotce. Ale kvůli vůni lesa, šumění stromů, překvapení za poslední zatáčkou… a kvůli tomu, že jsme ten kousek Jizerských hor prošli spolu.
