Článek
Kraj pod hradem Buben býval odjakživa tichý a zvlněný, protkán lesy, cestami a lidskými osudy. Kdo dnes prochází kolem starých zdí, sotva si dokáže představit, kolik strachů, nadějí i tajemství se zde kdysi odehrávalo. A přece se mezi lidmi po staletí vypráví příběh, který se nikdy zcela nevytratil. Pověst o tajné chodbě, jež měla spojovat hrad s místy, kde dnes stojí vejprnický kostel.
Ve středověku nebyl hrad jen sídlem pánů, ale především pevností. Kamenné hradby chránily obyvatele před neklidnou dobou, kdy se moc i právo často prosazovaly mečem. Podle starých vyprávění byl Buben dobře opevněn a jeho stavitelé mysleli i na chvíle, kdy by ani nejsilnější zdi nemusely stačit. Právě tehdy měla vzniknout tajná podzemní chodba, skrytá hluboko ve sklepeních, kde se světlo loučí s tmou a ticho zní téměř hrozivě.
Říká se, že chodba byla úzká, vytesaná do chladné skály a vlhká tak, že se na jejích stěnách neustále srážela voda. Nebyla určena pro pohodlí, ale pro záchranu. Vstup prý střežilo nenápadné kamenné zdivo, které by cizinec snadno přehlédl. Jen vyvolení znali mechanismus, jenž otevřel cestu do podzemí. A právě díky této chodbě se měl odehrát příběh, který si lidé předávali šeptem u ohňů i v hospodách.
Jednoho večera se nad krajem stáhla těžká mračna. Vítr nabíral sílu a v korunách stromů se ozývalo tiché varování. Na hradě panoval neklid. Poslové přinesli zprávy o blížícím se nebezpečí. Nepřátelé, jejichž jména už dávno odvál čas, měli prý namířeno právě sem. Stráže zesílily hlídky, pochodně zaplály a v kamenných síních se mísil pach kouře s napětím.
Noc přišla rychle. Bouře udeřila s takovou silou, že se zdálo, jako by sama příroda chtěla skrýt to, co se mělo stát. Hromy otřásaly zdmi a déšť bubnoval na střechy. A právě tehdy, v čase největší nejistoty, padlo rozhodnutí. Pán hradu, vědom si hrozby, svolal několik věrných. Bez zbytečných slov sestoupili do sklepení, kde plameny pochodní vrhaly rozechvělé stíny.
Podzemí je pohltilo téměř okamžitě. Kroky se tlumeně odrážely od kamenných stěn, voda tiše kapala a vzduch byl těžký a chladný. Každý krok vpřed byl krokem do neznáma. Chodba se vinula temnotou jako had, místy tak nízká, že se jí dalo projít jen s ohnutými zády. Čas zde ztrácel význam. Byla jen tma, světlo pochodní a tiché obavy, zda cesta skutečně povede ke spáse.
Po nekonečné chvíli se před nimi objevilo slabé světlo. Východ. Skrytý, nenápadný, ukrytý pod kameny, o nichž by nikdo neřekl, že skrývají tajemství. Když jej otevřeli, vyšli do ticha kostela. Bouře venku stále běsnila, ale zde panoval klid. V posvátném přítmí, mezi starými zdmi, nalezli bezpečí.
Co se stalo s hradem, o tom se pověsti rozcházejí. Některé tvrdí, že byl dobyt, jiné že útok pominul. Jisté je jediné, tajná chodba se stala součástí místní paměti. Lidé ji hledali, domýšleli si, kde mohl být vstup, kde vyústění. Objevily se dohady, náznaky i pochybnosti. Nikdy však nebyl předložen nezvratný důkaz.
A tak dodnes zůstává chodba zahalena tajemstvím. Možná existovala. Možná je jen ozvěnou lidské touhy po příbězích, které dávají krajině hloubku. Když se večer snese ticho a vítr zlehka projde mezi stromy, někteří místní tvrdí, že je v kamenech stále slyšet šepot dávných kroků. Kroky těch, kteří kdysi prošli temnotou, aby nalezli světlo.
---
Kniha Tajemné podzemí - Miloš Štraub a Jitka Lenková ( ISBN 9788086367507 )
