Vandr Českým rájem, od Humprechtu k Troskám

Pátek ráno má barvu studeného kovu a ticha. Ticha, které čeká. V Trutnově bylo šero, nástupiště se tvářilo ospale a světla lamp kreslila na mokrý beton dlouhé, trochu smutné stíny. Vzduch byl chladný a nesl v sobě vůni deště, ne čerstvého lijáku, ale nočního mrholení, které se vsáklo do země, pražců i zdí nádražní budovy.

Stáli jsme tam s batohy u nohou. Těžké, nacpané věcmi, které sice nejsou nezbytné, ale bez nich by to nebylo ono. Ruce zastrčené v kapsách, ramena lehce shrbená zimou i ranní únavou. Kytara byla opřená o zeď, klidná, trpělivá, jako by přesně věděla, že její chvíle přijde až večer.

Čenda, Pepíno, Prcek a Tuleňour.

Čtyři lidi, čtyři životy ale jeden směr. Všichni jsme cítili, že jakmile se rozjede vlak, něco zůstane doma. Ne klíče, ne peněženka. Zůstanou tam věci, které člověka tíží víc než plný batoh, povinnosti, termíny, nedořečené věty a hlasy, které mu pořád připomínají, co by měl či měl by…

„Hlavně lístek,“ ozvala se Prcek a pobaveně sledovala Pepína, jak se přehrabuje v kapsách s výrazem člověka, který hledá pravdu o sobě samém.

„Já mám systém,“ zamumlal. „Jo?“ naklonila hlavu Tuleňour. „Jen mu občas nerozumím.“ „To není systém,“ zasmála se Tuleňour. „To je archeologický průzkum tvých kapes.“

Vlak přijel skoro neslyšně. Jen zasyčení brzd, tlumené kroky pár dalších cestujících a tiché klapnutí dveří. Nastoupili jsme. Vagon byl poloprázdný, studený, ale přívětivý. Usadili jsme se, batohy skončily pod nohama a s prvním škubnutím soupravy se cosi uvnitř povolilo. Jakoby někdo otočil vypínačem.

Koleje začaly klapat tím zvláštním rytmem, který člověka postupně uspává i probouzí zároveň. Přepíná ho do jiného módu, z „musím“ do „jsem“.

Venku se krajina rozpadala na mlhu, pole a ospalé vesnice. Domy ještě spaly, komíny nekouřily, silnice byly prázdné. Svět byl pomalejší. Pepíno otevřel placatku rozlil čaj s rumem do plecháčků. Pára se zvedla a na okamžik zamlžila okno.

„Na cestu,“ řekl. „Na to, že nikam nemusíme,“ dodala Prcek. Tuleňour si mlčky brnkala prsty o koleno. V hlavě si přehrávala písně, to bylo vidět. Každý tón, každé slovo si hledalo své místo.

Přes Paku jsme projížděli skoro beze slov. Nebylo třeba mluvit. Některé chvíle jsou dobré právě tím, že jsou tiché.

Humprecht. Kámen a zvuk

Sobotka nás přivítala jiným vzduchem. Lehčím. Otevřenějším. Nad střechami domů se zvedal kopec a na něm silueta Humprechtu, zvláštní, trochu pohádková, trochu cizí. Jako by tam nepatřil, a přesto tam stál odjakživa.

Stoupali jsme pomalu. Batohy se zakously do ramen, dech se srovnával s krokem. Město zůstávalo pod námi a svět se zjednodušoval. Cesta, les, obloha.

Uvnitř hradu nás obklopil chlad kamene. Takový ten chlad, který neodmítá, ale uklidňuje. Vnitřní sál měl zvláštní akustiku, zvuk tu žil déle než myšlenka.

Tuleňour sundala kytaru. „Jen si to zkusím,“ řekla skoro omluvně. „Jasně,“ pousmál se Pepíno. „Stejně to skončí koncertem.“

Když zazněly Labutě, něco se stalo. Zvuk se rozlil, odrazil od stěn a vrátil se jiný. Měkčí. Hlubší. Jako by ho hrad přijal, promnul v rukou a vrátil zpátky lepší.

Prcek stála se zavřenýma očima. „Tohle by se mělo pouštět místo průvodce,“ zašeptala. Nikdo neodpověděl. Slova by tu byla navíc.

Kost, Plakánek a ztracené cesty

Scházeli jsme z Humprechtu mlčky. Les byl vlhký, voněl hlínou a jehličím. Svět se zúžil na stezku. A pak Pepíno zaklel.

„Ne…“ Prasklá tkanička. Smutná, třepící se. „Tak to je znamení,“ smála se Prcek. „Vandr začal.“ „Bez improvizace by to byla jen turistika,“ prohlásil Pepíno a uvázal uzel na provázku který už něco pamatoval.

Hrad Kost působil klidně. Pevně. Seděli jsme pod hradbami, jedli chleba se sýrem a mlčeli. Vítr si pohrával s listím, někde zakrákala vrána. Čas nikam nespěchal.

Plakánek nás pohltil jako zelený tunel. Kroky se zpomalily. „Jdeme dobře?“ zeptala se Prcek. Pepíno se podíval do mapy, na oblohu, olízl si prst, nastavil ho proti větru. „Skoro určitě.“ povídá.„To zní hrozně.“ povídá Prcek. „Ale snad pravdivě.“ Nezůstává pozadu Čenda.

Bloudění přišlo nenápadně. Stezky se ztrácely, les nás nechtěl pustit. A my mu to vlastně nevyčítali. Když jsme se vynořili nad Nebákově, byl už podvečer.

„Kiosek,“ pronesla Prcek slavnostně. Pivo chutnalo jako odměna za všechno, za kroky, za ticho, za bloudění.

Noc: Oheň, déšť a les

Noc jsme strávili v lese nad rybníkem. Celty mezi stromy, oheň, ešusy. Jednoduché jídlo chutnalo líp než cokoliv jiného.

„Mícháš to moc rychle,“ smála se Tuleňour. „Já to povzbuzuju,“ bránil se Pepíno.

Když se setmělo, les ožil. Praskání větví, šustění, houkání sovy.

„Co to bylo?“ šeptla Prcek. „Les,“ odpověděl Pepíno. „Jen les.“

Déšť přišel tiše. Bubnoval do celt jako by nás chtěl uspat. Leželi jsme mlčky. Déšť nebyl nepřítel. Byl součástí příběhu.

Ráno mlhavé, mokré, krásné. Kafe chutnalo jako zázrak.

„Drží?“ rýpla si Prcek do Pepínova uzle na tkaničce. „Drží,“ zasmál se. „Jako my.“

Trosky se objevily proti obloze. Výstup bolel, vítr rval slova z úst, ale nahoře se otevřel svět. „Kvůli tomuhle,“ řekla Tuleňour. „Kvůli tomu všemu,“ dodal Pepíno.

Scházeli jsme dolů unavení, ale lehcí. V hlavách zůstaly obrazy, hudba v kameni, bloudění, oheň, déšť, vítr. A jistota, že dokud máme kam jít, s kým mlčet a komu se smát, svět je pořád ještě v pořádku.

Cesta domů

Vandr není o kilometrech ani cílech. Je o chvílích, které zůstanou, když všechno ostatní odpadne. O ohni, dešti a krocích, které vedou správně, i když člověk občas bloudí. Nechali jsme les takový, jaký byl, a on nás nechal odejít lehčí a zároveň plnější, plnější o další zážitky, poznaní, a to nám trampům stačí. Ahoj