Článek
Les byl vždycky místem kde člověk mohl na chvíli zmizet ze světa. Stačilo projít kolem poslední chalupy na okraji vesnice vejít mezi stromy a všechno najednou ztichlo. Zůstala jen cesta vítr ve větvích a někde večer oheň kolem kterého seděli lidé kteří se často znali jen podle přezdívek.
Pro skauty i trampy byl les přirozeným domovem. Nebyla v tom politika. Bylo v tom kamarádství, samostatnost a pocit že člověk může být na chvíli sám sebou.
Jenže právě tenhle svět začal po roce 1948 vadit.
Nový komunistický režim chtěl mít pod kontrolou téměř všechno. Politiku, spolky školy i to, jak budou mladí lidé trávit svůj čas. Organizace které vznikaly spontánně a žily podle vlastních pravidel začaly působit podezřele. A mezi nimi byli skauti i trampové.
Státní bezpečnost proto začala tyto komunity systematicky sledovat. V archivech se objevují různé sledovací akce a svazky někdy vedené pod krycími názvy Lilie nebo Hurikán. Jejich cílem bylo zmapovat lidi kteří se dál scházeli mimo kontrolu státu.
Lilie sledování skautů
Skautská organizace byla po únoru 1948 postupně rozpuštěna a v roce 1950 definitivně zakázána. Klubovny zmizely prapory byly zabaveny a kroje odloženy do skříní. Jenže skauting nebyl jen organizace. Byl to způsob života.
Mnozí vedoucí oddílů proto pokračovali dál. Bez oficiálních schůzek bez krojů a často jen pod záminkou obyčejných výletů. V lesích se stavěly přístřešky rozdělávaly ohně a mezi řečí se předávaly zkušenosti které skauti považovali za samozřejmé. Odpovědnost pomoc druhým a úcta k přírodě.
Právě proti těmto lidem začala Státní bezpečnost systematicky postupovat.
Vznikaly seznamy bývalých vedoucích oddílů a aktivních členů. Bezpečnost zjišťovala jejich zaměstnání kontakty i to zda se stále scházejí s mládeží.
Do skupin byli nasazováni informátoři. Ti měli sledovat výpravy, schůzky i osobní kontakty. Stačilo několik zpráv a začalo vyšetřování.
Zásahy často přicházely v noci.
Domovní prohlídky zabavené kroniky oddílů fotografie z táborů nebo skautské odznaky. To všechno se objevuje ve vyšetřovacích spisech z počátku padesátých let.
Následovaly výslechy. Ty mohly trvat dlouhé hodiny nebo celé dny. Pamětníci popisují psychický nátlak nedostatek spánku a téměř vždy fyzické násilí.
Archivní případ proces se skauty roku 1953
V roce 1953 proběhl jeden z mnoha procesů proti bývalým skautským vedoucím. Skupina mladých mužů byla obviněna z toho, že pokračovala ve skautské činnosti a organizovala tajné výpravy a setkání.
Vyšetřovatelé tvrdili že jde o ilegální organizaci mládeže. Ve skutečnosti šlo o bývalé skauty kteří se scházeli v přírodě a udržovali tradice oddílu.
Někteří z nich byli odsouzeni k několikaletým trestům vězení. Po rozsudku byli posláni do pracovních táborů, často do uranových dolů na Jáchymovsku.
Takových případů existují v archivech desítky.
Hurikán sledování trampů
Zatímco skauting měl alespoň nějakou strukturu tramping byl pro bezpečnost ještě větší záhadou.
Trampové neměli žádnou centrální organizaci ani vedení. Byly jen osady přezdívky a potlachy v lesích.
Právě proto se bezpečnost snažila zmapovat prostředí které fungovalo mimo oficiální struktury.
Veřejná Bezpečnost a StB často za pomoci svých nastrčených, sledovaly známá trampská místa zapisovaly přezdívky a evidovaly účastníky potlachů. V některých oblastech docházelo ke kontrolám nebo zásahům.
Podle vzpomínek pamětníků přicházely policejní hlídky k ohňům kontrolovaly doklady a někdy rozháněly setkání. Při některých zásazích docházelo k ničení přístřešků nebo zabavování vybavení.
Nešlo obvykle o velké soudní procesy jako u skautů. Spíše o dlouhodobý tlak. Kontroly výslechy a pokuty.
Razie na potlach
Vzpomínky trampů z padesátých let popisují podobné situace na mnoha místech republiky. V lese hořel oheň hrála kytara a lidé zpívali staré písně.
Pak se v lese objevila světla baterek. Ze tmy vystoupili muži v uniformách.
Kontrola se většinou změnila v zásah. Batohy skončily na zemi přístřešky byly rozebrány, zničeny a několik lidí odvezli na služebnu k výslechu.
Podle svědectví pamětníků se při některých zásazích dokonce střílelo do vzduchu aby se lidé rozešli.
Les který se nedal uhlídat
Navzdory těmto tlakům se nepodařilo skauty ani trampy zničit. Skauti začali chodit na výpravy jako turisté. Trampové měnili místa potlachů a nocovišť. Tradice přežívala v malých skupinách a přátelstvích mezi lidmi. Les byl prostě příliš velký.
Kokořínsko kraj trampů
Jedním z míst kde tramping zapustil hluboké kořeny bylo Kokořínsko.
Pískovcové skály hluboké rokle a lesy vytvářejí krajinu která je pro vandrování téměř ideální. Pod převisy vznikala jednoduchá nocoviště malá ohniště a místa která měla svá jména a příběhy.
Generace trampů sem chodily z měst aby na pár dní vyměnily civilizaci za ticho lesa.
Dnes se ale kolem těchto míst znovu vedou spory.
Je přitom důležité říct že problém většinou nemají majitelé pozemků ani pracovníci ochrany přírody. Ti si často uvědomují že tramping je součástí historie zdejší krajiny a snaží se hledat rozumný kompromis mezi ochranou přírody a zachováním této tradice. Napětí však často vzniká jinde.
Velká část sporů se odehrává na internetu kde se objevují různé iniciativy a aktivisté požadující úplné odstranění trampských nocovišť.
V debatách bývá zmiňován také bývalý tramp přezdívaný Yetty který patří mezi hlasité zastánce likvidace některých trampských míst.
Pro mnohé trampy je to paradoxní situace. Člověk, který kdysi do lesa chodil jako tramp, dnes podporuje jejich odstraňování.
Oheň v lese
Když dnes večer někde v roklích Kokořínska zapraská oheň a někdo vezme do ruky kytaru většina lidí už na staré zásahy bezpečnosti ani nevzpomene. Ale jejich příběh v těch lesích pořád zůstává. V přezdívkách. V pěšinách mezi skalami. V nocovištích pod převisy. Protože les není jen kus krajiny.
Pro mnoho lidí je to pořád místo kde může člověk sedět u ohně poslouchat ticho a být na chvíli svobodný.
