Článek
Příběhy některých lidí se zapisují do dějin nahlas, s fanfárami, protože jejich činy jsou viditelné, zaznamenané, doložené od prvního okamžiku. A pak existují příběhy, které se rodí potichu, na okraji pozornosti, z drobných kroků, statečných rozhodnutí a neochoty smířit se s nespravedlností. Takové příběhy často dlouho nezná téměř nikdo, a přesto jsou to příběhy, které mají větší sílu než mnohé slavné kapitoly učebnic. Mezi takové příběhy patří život Antonína Kaliny, muže z Třebíče, jenž v podmínkách, které si dnešní člověk dokáže jen stěží představit, zachránil více než devět set židovských chlapců. Jeho čin patří k nejodvážnějším skutkům celé druhé světové války, a přesto se o něm po dlouhá desetiletí téměř nevědělo. Nebyl to člověk, který by po osvobození objížděl svět a vyprávěl dramatické historky, nebyl to člověk toužící po publicitě. Vrátil se domů, mlčel, pracoval a dožíval svůj život jako kdokoli jiný, až do chvíle, kdy se po více než půlstoletí začaly ozývat hlasy dětí, dnes už starých mužů, kteří díky němu přežili peklo Buchenwaldu. Protože kdyby nebylo jeho, nikdy by nedospěli, nikdy by nezaložili rodiny, nikdy by nesvědčili o tom, že naděje může přežít i tam, kde ji chtěli úplně vyhladit.
Antonín Kalina se narodil roku 1902 v Třebíči, v regionu, kde se po staletí prolínaly české a židovské dějiny. Zvláštní atmosféra židovské čtvrti, její klikaté uličky a život sousedící s křesťanskými rodinami byly pro něj od dětství samozřejmostí. Vyrůstal ve skromných poměrech, obklopen obyčejnými lidmi, kteří se naučili spoléhat jeden na druhého. Už v mládí se vyznačoval jistou neústupností, pokud šlo o spravedlnost, neuhýbal. Dělnické prostředí, v němž vyrůstal, ho formovalo k solidaritě. Odmala viděl tvrdou práci a rozdíly mezi lidmi, ale také soudržnost v těžkých chvílích. Možná právě v těch letech se zrodila jeho schopnost vidět člověka jako člověka, nikoli jako příslušníka nějaké skupiny. A to byla schopnost, která se během války ukázala jako rozhodující.
Třicátá léta byla obdobím, kdy se nad Evropou začaly stahovat temné mraky. Roste nacismus, antisemitismus se stává státní politikou, totalita roste v sílu. Mnozí tuší nebezpečí, ale jen málokdo dokáže odhadnout rozsah budoucí katastrofy. Kalina se zapojuje do dělnického hnutí, stojí za lidmi na okraji společnosti a netuší, že právě tato angažovanost ho jednou zavede do prostředí, kde se stane nečekaným zachráncem. Po okupaci Československa se ocitá mezi lidmi, které gestapo považuje za nebezpečné. Je zatčen, vyslýchán a nakonec poslán do tábora, který měl zlomit i ty nejsilnější. Na jaře roku 1939 začíná cesta, která pro mnoho jiných znamenala konec života.
Buchenwald nebyl jen jedním z koncentračních táborů. Patřil k těm největším, nejkrutějším a nejvíce organizovaným. Tisíce vězňů denně pracovaly do vyčerpání, trpěly zimou, hladem a nemocemi. Esesáci zde praktikovali systematické lámání lidské vůle. V takovém prostředí je těžké pochopit, že někdo dokáže myslet na pomoc druhým. Ale právě tam se v Kalinovi naplno projevila jeho povaha – člověka, který se nesmíří s tím, že jsou kolem něj lidé odsouzeni k smrti, pokud má alespoň malou šanci jim pomoci.
Kalina byl v Buchenwaldu nejprve obyčejným vězněm, ale postupně se díky své povaze i schopnosti jednat stal kápo, tedy vězněm se zvláštní odpovědností. Kapo byl pro mnohé symbolem krutosti, protože mnozí z nich, aby přežili, přejímali brutalitu esesáků. Kalina však tento post využil jinak, jako příležitost pomoci. Mít na starosti barák znamenalo možnost ovlivnit příděly jídla, přemístit někoho do bezpečnější části tábora, vyjednávat s dozorci, žonglovat s čísly a jmény tak, aby ti nejslabší zůstali skryti v systému, který je měl zabít. Je až neuvěřitelné, jak dokázal v prostředí absolutní kontroly nacházet skuliny pro lidskost.
Zlom přichází v roce 1944. Nacisté začínají stahovat poslední židovské děti z vyklízených táborů. Transporty přivážejí do Buchenwaldu chlapce většinou mezi deseti a sedmnácti lety. Jsou vyčerpaní, polonazí, mnozí přišli o rodiče, měli za sebou selekce, které by neměl zažít nikdo, natož dítě. V očích mají prázdnotu i strach. Buchenwald nebyl primárně likvidační tábor, ale židovské děti zde neměly mít žádnou budoucnost. V nejlepším případě byly určeny k otrocké práci, v horším k okamžité smrti. Nikdo nečekal, že by přežily zimu, nemoc nebo další selekce.
Antonín Kalina
A právě v tuto chvíli se Kalina rozhodl, že bude jednat. Spolu s dalším vězněm, slovenským učitelem Gustavem Schillerem, se pustil do riskantního plánu. V okrajové části tábora existoval barák označený číslem 66. Esesáci se tam neradi vydávali,byl na samotném konci, zanedbaný, daleko od hlavních cest. A to byla příležitost. Kalina převzal tento barák a proměnil jej v tajný úkryt pro děti. V době, kdy si mnozí zachraňovali vlastní život na úkor druhých, Kalina riskoval život svůj i ostatních, aby zachránil ty nejzranitelnější.
Blok 66 se stal oázou uprostřed pekla. Kalina organizoval přísuny jídla tak, aby děti dostaly víc než ostatní, ne snad proto, že by chtěl někoho zvýhodnit, ale protože věděl, že jejich těla jsou vyčerpaná, oslabená a každá kalorie může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Oblečení pro ně sháněl výměnou, prosbami, někdy lží. Když se podařilo získat teplejší kabát, často jej rozstříhal a rozdal látku mezi několik chlapců. V zimě byly teplé ponožky nebo alespoň kousek látky kolem kotníků otázkou života. Kalina také přepisoval jejich karty. Z „Jude“ dělal „křesťan“, měnil data narození, mazal poznámky. Vytvářel iluzi, že barák neobsahuje ani jedno židovské dítě, a když přišla kontrola, tvrdil esesákům, že tam žádní Židé nejsou. Lhal jim do očí, a dělal to opakovaně, se stejným klidem, s jakým jiný člověk promlouvá k sousedovi na ulici. Esesáci barák několikrát zkontrolovali, ale často to odbyli – cesta byla dlouhá, zima krutá, a navíc věřili papírům, které měl Kalina bezchybně připravené.
Uvnitř baráku se mezitím postupně formovala jakási neoficiální škola. Gustav Schiller učil děti němčinu, češtinu, matematiku, vyprávěl jim příběhy, aby jim pomohl udržet si psychickou rovnováhu. Pro děti, které prošly selekcemi v Osvětimi nebo jiných táborech, to bylo něco jako návrat k normálnímu světu. Mnohé z nich později vzpomínaly, že to byl první okamžik od začátku války, kdy si připadaly jako lidé.
Kalina na ně působil jako přísný, ale spravedlivý otec. Když bylo nutné, uměl zakřičet, aby třicet chlapců nevyběhlo ven při poplachu. Byl tvrdý, protože věděl, že každá chyba může stát život nejen jeho, ale i všech dětí. Ale když někdo plakal, přisedl k němu v noci na lůžko, položil mu ruku na rameno a řekl mu pár slov, která měla větší sílu, než cokoli jiného v táboře. „Musíš vydržet, chlapče,“ říkával. „Už to nebude dlouho trvat.“
Děti v něm viděly jistotu. Věděly, že kdyby se mělo stát něco zlého, bude to právě on, kdo se jim postaví do cesty. Mnozí přeživší po letech vzpomínali, že když v noci slyšeli vzdálený křik, někdy i výstřely, když cítili zlý sen nebo hlad, stačilo jim vědět, že Kalina je tam, někde u dveří, připravený bránit jejich malý svět.
Na jaře 1945 se fronta přiblížila. Tábor byl naplněn napětím. Esesáci likvidovali stopy a připravovali se na evakuaci. Hrozilo, že děti vezmou na pochod smrti, který by nepřežily. Kalina se tomu postavil. Když nacisté oznámili přípravu evakuace, schoval děti v baráku, zamkl je zevnitř a tvrdil, že tam nikdo není. Byla to nejnebezpečnější chvíle. Kdyby se tehdy esesáci rozhodli kontrolovat, barák by byl vyvražděn. Ale tlak fronty, chaos a strach z Američanů způsobily, že se kontrola neprovedla.
A pak přišel jedenáctý duben 1945. Do tábora vstoupily americké jednotky. Vězni se rozběhli, mnozí nemohli uvěřit, že jsou volní. Děti z baráku 66 se držely pohromadě. Když Američané vešli do jejich bloku, zůstali stát. V obrovské hale stáli chlapci, které už neměl nikdo vidět živé. Jejich počet byl ohromující. V papírech se později uvádělo přes devět set zachráněných dětí, přičemž většina z nich přežila a později se rozprchla do celého světa.
Po válce se Kalina vrátil domů. Nečekal žádnou slávu. Mlčel. Pracoval jako úředník, žil v Třebíči, občas se účastnil setkání bývalých vězňů, ale jinak o Buchenwaldu příliš nemluvil. Jeho rodina o tom věděla jen tolik, kolik dokázal říct bez toho, aby se mu zlomil hlas. Zkušenosti z tábora nesl v sobě, jako jizvy, které nikdy nezmizí.
Desítky let zůstal zapomenutý. Teprve na přelomu tisíciletí se začaly objevovat příběhy mužů, kteří byli kdysi těmi vychrtlými chlapci v baráku 66. V Izraeli, ve Spojených státech, v Německu, oni všichni vzpomínali na Čecha, který je ochránil. Jeho jméno se znovu objevilo na světle. A v roce 2012 byl vyznamenán titulem Spravedlivý mezi národy. Zemřel v roce 1990, takže se ocenění nedožil, ale jeho příběh se konečně stal součástí toho, co by nikdy nemělo být zapomenuto.
Příběh Antonína Kaliny ukazuje, že i člověk bez zbraně může porazit smrt. Že i uprostřed pekla může vzniknout světlo. A že skutečný hrdina není ten, kdo se chlubí, ale ten, kdo koná, když se jiní bojí. Kalina byl jedním z těch vzácných lidí, kteří se dokázali postavit temnotě a říct jí ne. A díky tomu dnes na světě žijí tisíce potomků dětí, které zachránil.
Jeho život by se mohl shrnout do jednoho jednoduchého poselství: že lidskost může přežít i tam, kde ji chtěli zničit. A že někdy stačí jeden člověk, aby zachránil celý svět, svět jednoho dítěte, svět devíti set dětí, svět jejich rodin. Kalina ten svět opravdu zachránil. Tichý, skromný muž z Třebíče, jehož jméno by mělo znát každé dítě, které se učí o odvaze. A každý dospělý, který někdy pochybuje, že na jeho rozhodnutí záleží.
