Článek
Ladislav Brožek, pro přátele a kamarády známý spíše jako Billy Broches, je jméno, které dodnes rezonuje v srdcích trampů. Ne jako pouhá nostalgická vzpomínka, ale jako symbol toho, co tramping znamenal, svobodu, odvahu, přátelství, věrnost ideálům. Jeho životní cesta, od skauta a dobrodruha až po vězně a mučedníka protinacistického odboje, je příběhem, který si zaslouží být vyprávěn s úctou.
Mládí, příroda, bratři u ohně
Ladislav Brožek se narodil 5. června 1904. Už jako mladý člověk pocítil volání přírody a svobody. V roce 1919 vstoupil do 6. oddílu skautů v Praze, kde poznal lidi, kteří se stali jeho spolupoutníky, mezi nimi i kamarády, s nímž v pozdějších letech sdílel nejen trampování, ale i hudbu a přátelství. Když skautský oddíl v polovině dvacátých let zanikl, Brožek a jeho kamarádi se nevzdali, prostě přenesli své ideály do přírody mimo civilizaci.
Zpočátku vyráželi k řekám Sázavě či Vltavě, tam, kde byla voda, ticho a možnost zapomenout na ruch města. Ale srdce pravého trampa, tíhlo dál, k lesům, skalám, drsné přírodě. A tak, v letech 1926–1927, s částí své party přešel na Brdy, zvlněné hvozdy, tichá údolí, skryté palouky a skalní rokle. Tam našli to, co hledali, svobodu.
30. října 1927 parta, respektive on a jeho kamarádi, přijali jméno Dickey Club. Název inspirovaný legendární americkou školou naznačoval jejich touhu udržet v trampingu autentičnost, ale i cosi nadčasového. Od roku 1928 se Dickey Club pravidelně vydával na Brdy. Brožek mezi nimi vynikal, nebyl to jen další tramp. Byl tím, kdo svým zápalem, duší, touhou po svobodě a přirozenosti dokázal vtáhnout do trampingu i ostatní.
Nešlo jen o víkendové toulky, šlo o životní styl. Spaní pod širákem, kytara u ohniště, zpěv, smích, pivo, sport, písně, táborové ohně. To všechno patřilo ke dni každému. Uprostřed stromů, pod hvězdami, se zrodilo přátelství, které bylo silnější než jakákoli civilizační konvence.
Zlaté dno, srdce trampingu na Brdech
Rok 1929 se stal mezníkem, právě tehdy vznikl slavný trampský camp Zlaté dno. To už nebyl jen náhodný palouček v lese. Zlaté dno se stalo domovem trampů, svatyní, místem, kde se mísila svoboda, dobrodružství, bratrství a romantika života v přírodě. Jedním z nejvýraznějších tvůrců a patronů tohoto místa byl právě Brožek.
Zlaté dno bylo dobře ukryto v brdské divočině, daleko od civilizace, kde mohli trampové být sami sebou, žít svým způsobem, kytara, stará píseň, oheň, svoboda. Camp se stal symbolem trampingu v jeho nejčistší formě, v jednoduchosti, přirozenosti, přátelství. Brožek tam patřil jako rodina, tábořil, zpíval, smál se, debatoval, plánoval vandry, sdílel s ostatními sny.
Právě Zlaté dno přitahovalo trampy z celého okolí, byli to lidé různých osudů, někteří pořád hledali klid, jiní dobrodružství, někdo utíkal před civilizací, jiný před městem, ale všichni sdíleli touhu po svobodě, po pravdě, po kytarách, ohni, písních, po lesích. A právě tam, na Zlatém dnu, se tyto touhy propojily.
Brožek byl jedním z těch, kdo udával tón. Jeho osobnost, charisma, touha po svobodě, to všechno přitahovalo lidi. Kolem něj vznikaly přátelské vazby, parta kamarádů, kteří později tvořili jádro trampského hnutí na Brdech.
Pro mnohé trampy se Zlaté dno stalo domovem, ne domovem v tradičním slova smyslu, ale domovem duše. Místem, kam se člověk vracel, když potřeboval smysl, svobodu, přátelství.
Ladislav Brožek v roce 1932
Hudba, kamarádi, válka na dosah
Brožek nebyl jen trampem a stavitelem campu, byl také muzikant. Spolu s kamarády z Dickey Clubu, založil vokální seskupení, které dostalo název Dickey Club Trio. Trio s podtitulem „Voice Jazz“ ani v Evropě 30. let nebylo obvyklé, aby česká trampská parta zpívala s jazzovým, harmonickým citem. Přesto právě to dělali.
V roce 1930 ve studiu nahráli přibližně patnáct písní. Byla to doba, kdy nahrávacích studií v Praze nebylo mnoho, a přesto se podařilo zachytit duši trampingu, písně o lese, o svobodě, o přátelství, o toulkách, o nádechu volnosti. Ty písně se pak šířily mezi trampy, od ohně k ohni, od lesa k lesu. Jako most mezi generacemi, jako odkaz.
Kromě hudby Brožek žil i realistický život, pracoval jako vedoucí obchodu u firmy Wellemin v Praze. Seznámil se zde s dívkou, která sdílela jeho lásku k trampingu a ke svobodě, pak ji poznal lépe na vandrech. Dívka, která si říkala „Saxona“, se stala jeho ženou a přijala jeho jméno. Společně s ní a později se synem Jiřím budovali svůj domov, chatku u řeky, srub, místo, kde mohli žít mezi přáteli, mezi stromy, s kytarou v ruce.
To všechno, tramping, muzika, rodina, pro něj znamenalo více než běžný život. Byl pro mnohé příkladem trampa, který se rozhodl jít svou cestou, bez kompromisů, bez přetvářky.
Temné časy, válka, okupace, rozhodnutí
Když se nad české země přivalila válka a okupace, svět trampingu se změnil. Ohně byly zakázány, lesy hlídané, svoboda nebezpečím. Pro ty, kteří milovali svobodu a přírodu, pro trampy, to byl konec jednoho světa. Ale pro Brožka to nebylo poslední zastavení. Romantiku pověsil na hřebík, ale nerezignoval. Jeho ideály, svoboda, přátelství, pravda, spravedlnost, ty zůstaly. A s nimi i odhodlání postavit se proti zlu.
Brožek se rozhodl zapojit do protifašistického odboje. V květnu 1940, v době, kdy mnoho trampů ještě doufalo, že „to přežije“, pro něj přišlo rozhodnutí. Gestapo jej zatklo za přípravu protifašistických akcí a šíření protinacistických letáků. Byl uvězněn, věznice, transporty, výslechy. Pražský pankrácký žalář … Ale ani v těch nejtemnějších chvílích neztratil víru. Nikdy nezradil, nikdy nesvolil ke kolaboraci, nikdy neváhal.
Jeho statečnost neměla slávu, měla život jako cenu. V srpnu 1942 byl odsouzen k smrti. A 11. ledna 1943 popraven. Tak skončila životní pouť muže, který stál za svobodou, hudbou, přátelstvím a přírodou.
Jeho poslední dopisy, psané z věznice, pár hodin před popravou, se staly legendárními. V jednom z nich napsal své ženě: „Pozdravuj moje lesy, moje milá, a všechny kamarády trampy… Buďte stateční a nikdy nezapomínejte na svoji cestu mužů, svoji čest, boj za vlast je to nejpřednější, nikdy ji nezraďte.“ Tato slova přežívají. Jsou výpovědí o jeho duši, o tom, co pro něj znamenala pravda, svoboda, přátelství, příroda.
Zlaté dno po válce, paměť, ohně, bratrství
Po válce se památka Brožka a dalších padlých trampů nesmazatelně zakotvila právě na Zlatém dnu. Camp, který v dobách míru znamenal svobodu, dobrodružství a přátelství, se proměnil ve vzpomínkový památník, místo, kde se každý rok setkávali trampové, aby si uctili památku těch, kteří padli v boji za svobodu. Mezi nimi Brožek, dnes už pro mnoho jen „Bill Broches“.
Jeho manželka Pavla (Saxona), i syn Jiří, zachovali jeho dopisy, jeho příběh, jeho paměť. Každý rok kolem data jeho narození (5. června) se konaly vzpomínkové akce, ohně, písně, ticho, kytara, kamarádi, hvězdy nad hlavou. Lidé přicházeli z různých koutů, trampové, bývalí i noví, ti, kteří poznali Billa osobně, i ti, kteří o něm slyšeli jen z vyprávění.
Zlaté dno se stalo symbolem, nejen trampingu, ale také odporu, věrnosti, odvahy, pravdy. Místem, kde příroda, přátelství a paměť žily dál, i když svět kolem měnil. I když se měnil režim, doba, lidé.
Ale čas, bohužel, bývá krutý. V únoru 2014 byl camp Zlaté dno brutálně zničen, těžbou dřeva, bez ohledu na historii místa, bez ohledu na paměť. Legendární tábořiště, památník, symbol zkácel harvestor jako kus běžného lesa. I tak, i když fyzické stopy zmizely, duch zůstal. Brožek, jeho přátelé, celý ten svět trampů, přežívají v příbězích, v písních, v paměti, v ohni, který zapálí každý, kdo usedne mezi stromy a vytáhne kytaru.
- - - - -
Les, kytara, kmen, paměť
Když dnes usednete k ohni a zavane vítr, vzpomeňte na lidi, kteří milovali svobodu víc než pohodlí. Na ty, kteří si vybrali les před městem, kytaru před gramofonem, přátelství před slávou.
Ladislav Brožek - Billy Broches, je jedním z nich. Jeho život, jeho cesta, jeho oběť. Nedělejme z něj jen legendu. Nechme ho být příkladem. Protože někde, možná v lesích, možná v srdcích, pořád zní jeho písně. A možná stačí vložit kytaru na kolena, dotknout se dřeva, přisunout ruce blíž k ohni, nadechnout se nočního vzduchu a uslyšíte je znít. Jako výzvu. Jako paměť. Jako naději.
Jeho život možná skončil, ale jeho duch, jeho oheň, jeho zpěv, nezhasl. A to je možná největší důvod, proč je dnes, i po letech, jeho příběh pořád tak silný.
Zdroje:
