Některé vandry se sejdou až po cestě. Toulovcovy maštale

Pepino, Jahoda a Prcek vyrazili z Trutnova brzy ráno. Tak brzy, že město ještě úplně nevědělo, že je den. Ulice byly prázdné, okna zhasnutá a vzduch měl ten chladný klid, který patří jen prvním hodinám. Batohy měli sbalené už večer, poznáš to okamžitě. Žádné hledání, žádné vracení se. Když ráno nic nehledáš, víš, že máš všechno.

Vlak se rozjel a krajina za okny začala pomalu měnit barvu. Domy vystřídala pole, pole lesy. Řeč se držela při zemi. „Dneska to bude dlouhý,“ řekla Jahoda a opřela si hlavu o sklo. „Ale dobrý,“ odpověděl Pepino. Prcek se jen usmála. Dlouhé cesty jí nikdy nevadily.

Cíl byl jasný, i když se nevyslovoval nahlas, Toulovcovy maštale. Pískovec, lesy, rokle a místa, kde se nemluví zbytečně, protože ticho má větší váhu než slova.

Já jsem se zvedl až kolem poledne. Ne z lenosti. Spíš z toho zvláštního pocitu, kdy víš, že kdybys vyrazil dřív, šel bys špatně. Některé cesty si člověk musí nejdřív srovnat v hlavě. Když jsem si konečně hodil batoh na záda, bylo jasno, pojedu do Boru u Skutče. Domluva byla jednoduchá a férová, počkají.

Do Boru u Skutče jsem dorazil později večer. Vesnice už byla ztišená, světla svítila jen v několika oknech a ze tmy byl cítit les. Bor stojí přesně na hraně, ještě nejsi v divočině, ale civilizace už ztrácí pevné obrysy.

Sešli jsme se v hospodě. Oni už měli kus cesty za sebou, já teprve přijel, přesto jsme byli na stejném místě.

„Ty ses fakt dokopal,“ zvedl Pepino půllitr. „Musel jsem si to srovnat,“ sundal jsem batoh. Jahoda se usmála: „Aspoň to máš bez spěchu. Prcek přikývla. „Čekání je součást cesty.“

Seděli jsme dlouho. Ne proto, že bychom museli, ale proto, že bylo kde sedět. Hospoda je na vandru zvláštní prostor, poslední civilní ostrůvek, než se člověk začne spoléhat jen na sebe, na mapu v hlavě a na domluvy beze slov.

„Kde dnes spíme?“ zeptala se Jahoda. Pepino se podíval na mapu a pak ven do tmy. „Je tam pódium. Po hasičích.“ „Tak jo,“ řekla Prcek. „Aspoň nebude mokro.“

Pódium stálo při cestě z Boru u Skutče do Maštalí. Dřevěné, pevné, trochu ošoupané. Nikde plot, nikde zákaz. Jen prkna, ticho a noc, která se pomalu skládala. „Drží,“ konstatovala Prcek, když ho přešla tam a zpátky. „A je rovné,“ dodal Pepino. „A zítra jsme hned ve skalách,“ uzavřela Jahoda.

Vaření bylo pomalé a tiché. Vařič zasyčel, voda se dala do varu, těstoviny, trochu omáčky, čaj. Seděli jsme na hraně pódia, nohy svěšené dolů, a poslouchali, jak vesnice za námi mizí.

„Ve městě je to jiný,“ řekl jsem. „Jo,“ přikývl Pepino. „Ale jen na chvíli.“

Ráno jsme vyrazili brzy. Přechod z Boru u Skutče do Maštalí poznáš okamžitě. Les zhoustne, světlo ztmavne a pískovec se objeví nenápadně a pak už tě nepustí. Skály držely chlad, kroky zněly dutě a řeč se sama ztišila.

Maštale nejsou krajina, kterou bys obešel. Jsou krajinou, do které vstoupíš. Rokle se otevírají a zavírají, stěny se přibližují, světlo se láme. Někde jdeš vzpřímeně, jinde se musíš otočit bokem. Batoh občas zadrhne o skálu, kořeny stromů visí ze stěn jako prsty.

Čas se tu chová jinak. Nezrychluje ani se nezastavuje – jen ztrácí hrany. Nevíš, kolik je hodin, a přestane tě to zajímat.

V jedné z roklí jsme se zastavili. Převis, suchý kámen, chlad. Vařič šel ven bez řečí.

„Tady bych vydržel celej den,“ řekl jsem. „To bys pak nikam nedošel,“ odpověděl Pepino. „A to by bylo taky v pořádku,“ dodala Prcek.

Odpoledne jsme vyšli do otevřenější krajiny a zamířili na Nové Hrady. Zámek se objevil nenápadně, ale působil silně, Zámek Nové Hrady, světlý, rovný, přesný.

„Tohle je úplně jiný svět,“ řekla Prcek. „Svět, kde se nikdo neztratí,“ dodal Pepino. „A kde je všechno na svém místě,“ uzavřela Jahoda.

Na noc jsme se vrátili do Maštalí, pod převis Parník. Jakmile tam vejdeš, víš, že jsi doma, skála nad hlavou, chlad, ticho. Vaření bylo poctivé a pomalé.

„Tady je to správně,“ řekl Pepino. Nikdo neměl potřebu odporovat.

V neděli ráno nás skály pustily beze slov. Cesta nás vedla do Budislavi tentokrát jen průchodem, návratem do jiného rytmu. Odtud už vedla cesta domů. Vlak, batohy, únava, která nepřekáží.

---

Některé vandry nezačnou společně.
Ale když se potkají, zůstanou.
Ne v mapě, ne v kilometrech, ne v počtu nocí. Zůstanou v tichu roklí, v chuti čaje pod převisem, v tom, že se nikdo nemusel ptát, kudy dál. Maštale nás pustily stejně nenápadně, jako nás přijaly. A my jsme odjeli domů s pocitem, že některé cesty dávají smysl právě proto, že se po nich nejde rovně…

Maštale , Bor u Skutče , Stránky zámku Nové Hrady , Kamarád Alzheimer - proto je to tak krátký 😂