Článek
Jmenuju se Čenda a na tu zimní školu v přírodě na Šumavě nikdy nezapomenu. Ne proto, že by byla extrémní. Ne proto, že by se stalo něco dramatického. Ale proto, že se tam všechno důležité odehrávalo potichu. Mezi řádky. Mezi večerem a nocí. Mezi odpovědností a blízkostí.
Jel jsem tam jako zdravotník. Autobus byl vypravený jen pro nás, dvě třídy puberťáků, čtyři učitelé a já. Seděl jsem vpředu, blízko řidiče, s výhledem na silnici, za zády s sedačkami plnými smíchu, hluku a očekávání. Puberťáci byli rozjetí, učitelé lehce napjatí. Já už byl v pracovním režimu. Zdravotník se totiž ladí dřív, než se něco stane.
Do Železné Rudy jsme dorazili po obědě. Jakmile se otevřely dveře autobusu, mráz nám vrazil facku. Takový ten šumavský, poctivý. Děti vyběhly ven, smály se, házely sníh. Já jsem mezitím koukal na boty, rukavice, bundy. Některé věci byly v pořádku. Jiné byly kompromis. A kompromisy v zimě se neodpouštějí.
Chata stála na kraji lesa. Starší, dřevěná, s kamny, která si žádala pozornost, a chodbami, kde bylo pořád o pár stupňů méně než by člověk chtěl. Učitelé řešili organizaci, já obcházel děti. Otlaky, únava, bolest hlavy z cesty. Nic vážného. Ale všechno důležité.
A tam jsem ji viděl pořádně poprvé. Ilonu.
Mladá. Krásná nenápadně. Klidná. Pevná. Vedla jednu ze tříd a bylo vidět, že ji děti respektují přirozeně. Nemusela zvyšovat hlas. Stačilo, že byla. Když se naše pohledy setkaly, krátce se usmála. Ne koketně. Spíš lidsky. A mně došlo, že tohle nebude obyčejný týden.
První večer jsme seděli u kamen. Děti hlučné, rozesmáté, plné dojmů. Učitelé unavení. Já sušil rukavice, chystal lékárničku na ráno. Ilona si přisedla.
„Kolik dneska nachodili?“ zeptala se a podala mi hrnek s čajem.
„Dost na to, aby večer spali,“ odpověděl jsem. Usmála se. „Tak to je úspěch.“
Seděli jsme vedle sebe. Zpočátku mezi námi zůstával malý prostor. Každý další večer byl menší. Občas se naše ruce dotkly. Náhodou. Krátce. A pokaždé jsme oba lehce zčervenali. Jako by nám bylo zase patnáct.
Byla to zimní škola v přírodě. Opravdová. Rána začínala tmou, ztuhlými botami a dechem v páře. Dny patřily výpravám do lesů kolem Železné Rudy. Já chodil vzadu nebo po straně. Hlídal tempo, dech, ruce schované v kapsách příliš dlouho. Ilona šla často vpředu. Mapu měla v ruce, směr v hlavě. Občas se otočila. Stačil pohled. Rozuměli jsme si beze slov.
Zlom přišel s exkurzí na Horské službě.
Pro děti to byl zážitek. Pro mě a Ilonu potvrzení. Záchranáři mluvili klidně, bez patosu. Ukazovali techniku, saně, lana. Vyprávěli příběhy, které nezačínaly hrdinstvím, ale chybou. Mokrá bota. Pozdní návrat. Podcenění počasí. Děti ztichly. Doopravdy.
Stál jsem vedle Ilony. Rameno vedle ramene. Tohle je realita hor,“ zašeptala. „A důvod, proč tu jsme,“ odpověděl jsem. Podívala se na mě jinak než dřív. V tom pohledu bylo pochopení. A důvěra.
Večery po exkurzi byly jiné. Klidnější. Hlubší. Seděli jsme u kamen, pili čaj, mluvili o životě, o práci, o tom, jak těžké je být pořád ten dospělý. Občas položila ruku na mou. Krátce. Lehce. Neodtáhl jsem se. Občas si opřela hlavu o moje rameno. Svět se zmenšil na praskání dřeva a ticho kolem.
Jedné noci zaklepání. Dítě. Nevolnost. Strach. Vzal jsem ho na marodku. Malý pokoj, tlumené světlo, deka. Ilona stála ve dveřích. „Zůstanu,“ řekla tiše. Přikývl jsem.
Seděli jsme tam spolu. Já u postele, ona kousek stranou. Když mu bylo hůř, přiložila ruku na jeho rameno. Když se uklidnil, její ruka se dotkla mojí.
„Jsi dobrý,“ řekla. „Jen dělám, co mám.“ „Ne,“ pousmála se. „Děláš víc.“
Ráno bylo dítěti dobře. Usmálo se. Odešlo zpátky mezi ostatní. Ilona se na mě podívala a já věděl, že se mezi námi něco pevně usadilo.
Zbytek týdne utekl rychle. Túry. Návraty za šera. Večery, které jsme si už nebrali jako samozřejmost. Věděli jsme, že končí.
Loučení přišlo tiše. Autobus čekal. Děti hlučné, unavené, šťastné. Ilona stála vedle mě. „Tak…“ „Tak,“ přikývl jsem.
Podívala se na mě. Naklonila se. Polibek byl krátký. Tichý. Teplý uprostřed zimy. Nebyl slibem. Byl možností.
„Někdy,“ řekla. „Možná,“ odpověděl jsem.
Autobus se rozjel. Díval jsem se z okna. Šumava mizela, ale něco z ní zůstalo ve mně. Zima. Ticho. A vědomí, že některé příběhy nekončí tečkou. Jen třemi tečkami.
Jmenuju se Čenda. Jel jsem tam jako zdravotník. A z té zimní školy v přírodě jsem si přivezl víc než jen vzpomínky. Přivezl jsem si příběh, který klidně může pokračovat.
