Bohnický hřbitov, místo, kde se branka nikdy nezavírá

Hřbitov bláznů

Do této části Bohnic se nikdy nechodí náhodou. I když si to člověk dlouho myslí. Tramvaj tě vyplivne na konečné, koleje zašumí a město se zlomí v půli, jako bys prošel neviditelnou hranicí. Dole u řeky ještě někdo spěchá domů, auta troubí, světla blikají, ale tady nahoře se čas zpomalí. Vzduch ztěžkne. Ne chladem, tichem. Tím zvláštním druhem ticha, které není prázdné, ale plné nevyřčeného. Než si to uvědomíš, zmlkne i tvůj vlastní dech.

Hřbitov není vidět hned. Skrývá se za stromy, za nenápadnou pěšinou, za křovinami, které vypadají obyčejně, dokud si nevšimneš, že rostou jinak. Hustěji. Jako by něco hlídaly. Jako by věděly, kde končí běžná krajina a začíná místo, které se neotvírá každému.

Branka je pootevřená. Vždycky. Říká se, že se tu nikdy úplně nezavírá. Ne proto, že by to někdo zapomněl, ale proto, že některé věci se zavírat nemají. Jen přikrýt. Jako tváře mrtvých, které nechceš vidět, ale ani zapomenout.

Říkají mu Hřbitov bláznů. Lidové jméno, kruté a pohodlné. Slovo, které všechno zjednoduší a zbaví odpovědnosti. Blázni. Oficiální název je jiný, úřední, sterilní, přesně takový, jaký má systém rád. Ale lidé si vždycky vyberou to, co jim dovolí nemyslet. Možná proto se ten název drží tak pevně. Lidé se totiž vždycky báli toho, čemu nerozuměli. A šílenství je jen jiný druh ticha. Takový, který neumíme poslouchat.

Vešel jsem dovnitř krátce po západu slunce. Břečťan se plazil po zemi jako paměť, která odmítá zmizet. Omotával se kolem kamenů, zarýval se do spár, lezl po zbytcích zdí. Náhrobky tu nejsou jako jinde. Žádná jména. Žádné epitafy. Jen čísla. Některá sotva čitelná. Jiná už pohlcená hlínou, jako by se země rozhodla, že už toho ví dost a nechce další svědectví.

Každý krok zněl hlasitěji, než by měl. Ne proto, že by křupal štěrk, ale proto, že tu někdo poslouchal. Ne ušima. Pamětí.

Poprvé jsem o tom místě slyšel od starého ošetřovatele. Seděli jsme v zapadlé hospodě, pivo bylo teplé a řeči studené. Řekl to mezi sousty, jako by šlo o detail bez významu, o něco, co se prostě ví.

„Na hřbitově za ústavem se občas rozsvítí,“ řekl a ani se na mě nepodíval.„Jak rozsvítí?“ zeptal jsem se. „Světla. V kapli. Nebo mezi hroby. A pak zas zhasnou.“

Smál jsem se. Byla to ta správná reakce, naučená, bezpečná. On se nesmál.

„To nejsou bludičky,“ dodal po chvíli. „To jsou návraty.“

Ten večer jsem se smál ještě dlouho. Ale smích má zvláštní vlastnost, snadno se vypaří, když ho vystavíš tichu. A ticho má tady v Bohnicích domovské právo.

Cesty na hřbitově nejsou rovné. Ne proto, že by je někdo špatně naplánoval, ale proto, že je léta nikdo nenarovnával. Kořeny stromů zvedají hlínu, hroby se sesouvají, kříže padají. Je to místo, kde příroda pomalu, ale neúprosně přebírá správu nad lidským pořádkem. Jako by říkala, že žádný seznam, žádné číslo a žádný zápis v matrice není silnější než čas.

Zastavil jsem se u jednoho z kamenů. Jen číslo. Žádné jméno. A přesto jsem měl pocit, že někdo stojí těsně za mnou.

„Neboj se.“ Hlas nebyl hlasitý. Nebyl ani skutečný. Spíš myšlenka, která si našla cestu ven. Otočil jsem se. Nikdo tam nebyl. Jen stromy, stíny a kameny. A přesto byl vzduch hustší. Naplněný přítomností, která nemá tělo, ale má paměť.

Za první republiky sem přiváželi mrtvé v tichosti. V noci. Bez průvodu, bez zvonů, bez řečí. Vozíky projížděly areálem léčebny, mezi pavilony, kde ještě svítila světla v oknech. Tam uvnitř někdo bděl, někdo plakal, někdo křičel a někdo jen zíral do prázdna. Smrt byla součástí denního režimu, stejně jako léky, záznamy a zamčené dveře.

Když pacient zemřel, stal se záznamem. Číslem. A nakonec dalším číslem v zemi.

Rodiny často ani nevěděly kde. Nebo vědět nechtěly. Společnost měla jasno, ti lidé byli jiní. Nehodili se. A co se nehodí, to se uklidí. Ale země si pamatuje. Pamatuje si všechno.

Ne všichni byli šílení tak, jak si to slovo představujeme dnes. Někteří byli jen citlivější. Jiní zlomení válkou, chudobou, ztrátou. Ženy, které neunesly život v manželství. Muži, kteří se vrátili z fronty a už nikdy nebyli stejní. Lidé, kteří slyšeli hlasy,  možná jen slyšeli svět příliš zřetelně.

Cesta mě zavedla ke kapli. Stojí trochu stranou, nenápadná, tichá. Dnes opravená, s novou střechou, ale pořád nese stopy času. Dřív byla ruinou. Bez oken, otevřená nebi, vydaná dešti a mrazu. Lidé tvrdili, že se tam ozývá zpěv. Jiní říkali, že kroky. Někdo slyšel pláč. Někdo smích. Každý si odnesl to, čeho se bál nejvíc.

Vejdeš dovnitř a chlad tě obejme jako starý kabát. Prázdno. A přesto pocit, že tu nejsi sám. Spíš vyčkávání. Jako když vstoupíš do místnosti, kde někdo právě odešel a vzduch si to ještě pamatuje.

Sedneš si na lavici. Dřevo zaskřípe. Zavřeš oči. A obrazy přijdou samy. Žena u okna, ruce složené v klíně. Mladý kluk, sotva dvacet, strach v očích. Starý muž, který si myslí, že je ještě doma a čeká na večeři. Nejsou to přízraky. Jsou to vzpomínky. A vzpomínky nechtějí strašit. Chtějí být viděny.

Když vyjdeš zpátky ven, hřbitov se ponořil do šera. Měsíc visí nízko a světlo kreslí dlouhé stíny. Stromy vypadají vyšší, cesty delší. A pak to uvidíš.

Světlo. Ne silné. Ne jasné. Teplé. Mezi dvěma hroby. Nepohybuje se. Jen je. Srdce se rozbuší, ale strach nepřijde. Místo něj zvláštní klid.

„Jsem tady,“ řekneš tiše. Světlo na okamžik zesílí. A pak zhasne.

Odcházíš pomalu. Branka zůstává otevřená. Hřbitov už nepůsobí hrozivě. Spíš unaveně. Jako starý člověk, který si toho hodně pamatuje a má radost z každého, kdo se zastaví a mlčí…

---

Takzvaný Hřbitov bláznů je ve skutečnosti Bohnický ústavní hřbitov, zřízený krátce po otevření Psychiatrická nemocnice Bohnice na počátku 20. století. Sloužil především k pohřbívání pacientů, kteří v léčebně zemřeli a neměli rodinné zázemí nebo o ně nikdo neprojevil zájem.

Hřbitov fungoval přibližně od roku 1909 do začátku 60. let 20. století. Nachází se zde několik tisíc hrobů, většinou označených pouze číslem. Po uzavření byl dlouhá desetiletí zanedbán, zarůstal vegetací a získal pověst tajuplného a děsivého místa.

V současnosti je areál částečně obnoven, kaple je opravená, hřbitov je volně přístupný veřejnosti a slouží jako tichý pietní prostor a připomínka lidí, kteří stáli na okraji společnosti. Nejde o turistickou atrakci v běžném smyslu slova, ale o místo paměti a rozjímání.

Není to hřbitov bláznů. Je to hřbitov lidí.

A možná právě proto se tu občas, když se setmí a město utichne, na okamžik rozsvítí. Ne proto, aby děsil. Ale aby připomněl, že zapomenuté příběhy nezmizely. Jen čekají, až se někdo zastaví… a zaposlouchá.

---

Z dřívějších let jsou evidovány komentované prohlídky organizované správou hřbitova či paměťovými projekty, které probíhaly v letních či podzimních měsících a trvaly přibližně 80 minut s výkladem o historii místa.

Deník.cz Český Rozhlas, Idnes, Bohnice, Wikipedia ,Stránky Hřbitova,