Článek
Tenhle příběh jsme kdysi převzali od starých kamarádů trampů. Vyprávěli ho po večerech u ohně takovým způsobem, že člověk skoro cítil mokré jehličí pod usárnou a slyšel praskání větví ve tmě. Jestli je úplně pravdivý, to dnes už nikdo neví. Ale atmosféru starých vandrů kolem hradu Kost v sobě má dokonale.
Byl prý chladný květnový večer někdy na konci sedmdesátých let. Lesy v Českém ráji byly ještě téměř prázdné. Jen tma, mokré cesty a staré smrky kolem údolí Plakánku.
Parta trampů tehdy přišla od Libošovic pozdě odpoledne. Usárny těžké, boty od bláta a v kapsách posledních pár cigaret. Celý den drobně mrholilo a mezi stromy se držela studená mlha. Když konečně pod hradem našli staré tábořiště schované pod převisem, nikdo už neměl chuť pokračovat dál.
Rozdělali malý oheň. Jen tak opatrně, aby nebyl z dálky vidět. Nad plameny zavěsili očouzený ešus s čajem a kolem se pomalu rozlévala vůně kouře a mokrého dřeva. Jeden vytáhl kytaru, druhý jen mlčky seděl zabalený v dekáči a poslouchal les. Noc prý přišla rychle.
Hrad nad nimi zmizel ve tmě úplně. Jen občas mezi větvemi problikla jeho černá silueta proti zatažené obloze. Vítr se opíral do korun stromů a od zdí se neslo zvláštní hučení, které v údolí znělo skoro jako vzdálené hlasy.
Kost
Kolem půlnoci se zvedl kamarád Dlask. „Dojdu pro vodu,“ zamumlal a vzal si plechovou polní láhev. Zmizel po pěšině dolů k prameni a ostatní zůstali sedět u skomírajícího ohně. Kytara dávno umlkla. Oheň už jen rudě dýchal mezi kameny a les kolem byl najednou podivně tichý. Minuty ubíhaly. A pak se Dlask vrátil.
Nikdo prý tehdy nezapomněl, jak vypadal. Byl bledý, oči upřené někam za oheň a ruce se mu lehce třásly. Sedl si bez slova, dlouho hleděl do uhlíků a teprve po chvíli tiše řekl. „Nahoře někdo chodí.“
Ostatní se začali smát. Mysleli si, že si dělá legraci. Jenže Dlask zavrtěl hlavou. Prý když byl u pramene, všiml si nahoře na hradbách slabého světla. Ne baterky. Ne světla z vesnice. Žluté lucerny. Pomalu se pohybovala podél zdi, jako by někdo obcházel noční stráž. A vedle ní šla postava. Tmavá, vysoká, téměř splývající se zdí hradu.
V tu chvíli se všichni otočili směrem ke Kosti. A tehdy to prý spatřili také. Na několik vteřin se mezi kameny opravdu objevilo slabé světlo. Pohybovalo se pomalu po hradbě, zastavilo se… a zmizelo. Nikdo nepromluvil.
Les kolem ztichl takovým způsobem, až člověk slyšel vlastní dech. Dokonce i vítr se na chvíli utišil. Jen dole v údolí kapala voda ze skal. Tu noc už nikdo pořádně nespal.
Hrad Kost
Ráno byl hrad zase obyčejný. Studené kameny, mokré stromy a šedé nebe nad Českým rájem. Trampové sbalili usárny a cestou se zastavili v hospodě pod hradem. Když starému chlapovi za výčepem mezi řečí pověděli o světle na hradbách, chvíli mlčel. Pak jen pomalu otřel půllitr a řekl. „To jste nebyli první, co ho viděli.“
Staří trampové si mezi sebou vyprávěli, že se kolem Kosti za neklidných nocí občas objevuje postava dávného hradního strážného, který dál obchází zdi tak jako kdysi před stovkami let.
Ať už na tom bylo pravdy kolik chce, tenhle příběh se mezi trampy vyprávěl ještě dlouhé roky. Nejčastěji v květnu, když se znovu rozjížděly první vandry, v ešusu voněl čaj s rumem a noc v lese byla ještě studená a dlouhá…
Zdroj. Vyprávění starých kamarádů.
