Brdy při západu slunce, příběh cesty, ohně a netopýrů

Vlak se do Řevnice doklouzal pomalu, skoro jako by věděl, že tady není potřeba spěchat. Eliška stála u okna a sledovala, jak se krajina za sklem zpomaluje, jak se stromy přibližují a domy získávají jasné tvary. Když vlak konečně zastavil, ucítila to dřív nosem než ušima. Vůni mokrých kolejí, železa a něčeho studeného, co patřilo odpolednu. Nebylo to nepříjemné. Bylo to jiné než doma. Jiné než město.

Čenda vystoupil první, jako vždycky. Ne že by musel, ale patřilo to k němu. Rozhlédl se, zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči, jako by si ten okamžik chtěl uložit. Pepíno seskočil hned za ním, batoh mu na zádech poskočil a hůl cinkla o beton perónu. Ten zvuk se Elišce líbil. Připadal jí důležitý, skoro slavnostní, jako když zazvoní zvonec a začne představení.

Eliška vystoupila opatrně. Na okamžik zůstala stát a rozhlížela se. Řevnické nádraží bylo malé a klidné. Cedule byla trochu oprýskaná a někde v dálce zakokrhal kohout. Připadala si, jako by vkročila do jiného času. Do místa, kde se všechno děje pomaleji a kde nikdo nikam nespěchá, pokud nemusí.

„Tak jo,“ řekl Pepíno a natáhl se, až mu zapraskala záda. „Teď už po svých.“

Eliška si utáhla popruhy batohu. Měla ho skoro stejně velký jako ona sama a byla na to pyšná. Každý krok s batohem byl důkazem, že patří k cestě. Že není jen někdo, kdo se veze.

Cesta z Řevnice k lesu se nejdřív držela domů. Asfalt byl tvrdý a kroky na něm zněly hlasitě. Eliška si všimla, že Čenda jde trochu jinak než ve městě. Pomaleji. Dívá se víc kolem sebe než před sebe. Pepíno občas zastavil, podíval se do stran a pak šel dál, aniž by cokoli vysvětloval. Eliška se naučila, že se na vysvětlování nemusí ptát. Některé věci se prostě dělají.

Když asfalt skončil a objevila se hlína, svět se změnil. Zvuky se ztišily, kroky byly měkčí. Eliška se zadívala na boty a všimla si, jak se jí na podrážkách lepí vlhká hlína. Líbilo se jí to. Byla to známka toho, že jdou správně. Že nejsou na místě, kde by všechno mělo zůstat čisté.

Les se nepřiblížil náhle. Prostě tam najednou byl. Jeden strom, druhý, třetí. Domy zmizely a Eliška si všimla, že se automaticky začala dívat pod nohy. Ne ze strachu, ale ze zvědavosti. Kořeny, kamínky, klacíky, listí. Každý krok byl jiný.

„Tati,“ ozvala se po chvíli, „tady je to jiný.“ Čenda se usmál. „Jo. Tady už se chodí potichu.“

Eliška přikývla. Ne proto, že by to bylo pravidlo, ale proto, že to tak cítila. Les neměl rád hluk. Ne že by ho zakazoval, ale prostě ho nepotřeboval. Když se zastavili, les se nezastavil s nimi. Něco vždycky šustlo, někde spadl list, někde praskla větvička. Nebylo to strašidelné. Spíš uklidňující.

Cesta směrem na Babku se začala zvedat. Ne prudce, ale vytrvale. Eliška cítila, jak jí batoh táhne ramena, ale nevzdala by se ho za nic na světě. Byla hrdá na každý krok. Když se zastavili, nesedla si hned. Nejdřív se rozhlédla. Všimla si, že tady les voní jinak než dole. Více pryskyřicí, méně vlhkem. Vzduch byl čistší a studenější.

„Jak daleko je Babka?“ zeptala se.

Pepíno se usmál. „Tak akorát, aby sis ji zapamatovala.“

To se jí líbilo. Nechtěla vědět kilometry. Chtěla vědět, že to stojí za to.

Když vyšli výš, světlo se změnilo. Slunce pronikalo mezi stromy v dlouhých pruzích a Eliška měla pocit, že kdyby natáhla ruku, mohla by se ho dotknout. Všimla si pavoučí sítě, která se leskla rosou, a zastavila se.

„Podívejte,“ zašeptala. Čenda se zastavil taky. „Vidíš, jak drží pohromadě?“ Eliška přikývla. Přemýšlela, jak dlouho tu ta síť je. Jestli ji pavouk opravuje každý den. Jestli si pamatuje, kde má díry…

Cesta byla chvílemi úzká a Eliška cítila lehké napětí. Ne strach, spíš takové to chvění, kdy člověk ví, že musí dávat pozor. Jednou zakopla o kořen a srdce jí poskočilo, ale Pepíno ji chytil dřív, než stačila spadnout.

„Nic se neděje,“ řekl klidně. „Les si tě jen zkouší.“ Ta věta se jí usadila v hlavě. Les si tě zkouší. Ne proto, aby tě vyplašil, ale aby zjistil, jestli sem patříš.

Na Babce nebylo nic, co by křičelo, že je to vrchol. Žádná rozhledna, žádná cedule. Jen pocit, že se země na chvíli narovnala. Eliška si sedla do trávy a sundala batoh. Když si lehla na záda, viděla oblohu mezi větvemi. Mraky se pohybovaly pomalu, jako by nikam nepospíchaly.

„Myslíš, že tudy někdo chodil dávno?“ zeptala se. „Určitě,“ řekl Čenda. „A někdo zase přijde po nás.“

Ta myšlenka ji uklidnila. Nebyli první ani poslední. Byli jen jedni z mnoha.

Když slunce začalo klesat, Eliška si toho všimla jako první. Barvy se ztišily, stíny se prodloužily. Čenda se rozhlédl a zpomalil.

„Budeme hledat místo na noc,“ řekl.

To slovo v ní vyvolalo zvláštní pocit. Noc v lese nebyla jako noc doma. Byla větší. Ale nebyla děsivá. Spíš tajemná.

Místo našli na malé rovince. Staré ohniště, spadlý kmen. Eliška si sedla a položila ruku na zem. Byla chladná, ale klidná. Jako by říkala, že tady je to v pořádku.

Oheň se rozhoříval pomalu. Eliška sledovala, jak se plameny snaží, jak se chytají a zesilují. Když se setmělo, svět se zmenšil na kruh světla kolem ohně. Všechno ostatní zmizelo.

Pak si všimla pohybu. Nejdřív jen koutkem oka. Něco rychlého, tichého.

„Vidíte to?“ zašeptala. „Netopýři,“ řekl Čenda.

Sledovala je fascinovaně. Létali tam, kde ona viděla jen tmu. Byli jistí, přesní. Nebáli se.

„Oni nás slyší?“ zeptala se. „Určitě,“ odpověděl Pepíno. „A nevadíme jim?“ „Ne,“ usmál se. „Jsme jen další večer.“

Když si lehla do spacáku, poslouchala les. Nebyl tichý. Jen mluvil jinak. A než usnula, věděla, že tenhle den si bude pamatovat navždy. Ne jako příběh, ale jako pocit.

A ten pocit nebyl hlasitý ani okázalý. Nebyl to pocit vítězství ani dobrodružství, které by se dalo vyprávět jednou větou. Byl tichý, hluboký a klidný, jako když se člověk opře zády o strom a ví, že tam může zůstat. Eliška cítila teplo, které nepřicházelo jen od ohně, ale i od toho, že všechno bylo na svém místě, cesta, únava v nohách, hlas lesa kolem a blízkost lidí, se kterými nemusela nic vysvětlovat. Poslouchala praskání větví, vzdálený šelest listí a občasný zvuk noci, který neznala jménem, ale poznávala ho srdcem. Uvědomila si, že les není tichý proto, že by byl prázdný, ale proto, že mluví řečí, která se nedá přeslechnout, jen když se člověk ztiší taky.

Než usnula, hlavou jí proběhly drobné obrazy dne, nádraží v Řevnici, první kroky po lesní cestě, kořeny pod nohama, oheň, nad kterým kroužili netopýři. Neřadila je za sebe, neskládala z nich příběh. Jen tam byly, vedle sebe, jako kamínky v kapse, které se nevyhazují. Věděla, že si tenhle den nebude pamatovat podle data ani podle toho, kam došli, ale podle toho, jaké to bylo ležet v lese a nic nechtít. A s tou myšlenkou, klidnou a jistou, se nechala pomalu vtáhnout do spánku, zatímco Brdy kolem ní dýchaly dál.