Článek
Narodila se do světa, v němž ženy neměly hlas, politické právo ani rovnocenné postavení ve vzdělání a zaměstnání. Odešla ze světa, v němž byla demokracie rozdrcena totalitní mocí a lidský život ztratil cenu. Mezi těmito dvěma póly se odehrál život Františky Plamínkové, ženy, která svou vytrvalostí, odvahou a neústupností zásadně proměnila českou společnost a stala se jednou z nejvýznamnějších osobností moderních českých dějin. Její příběh není legendou ani mýtem. Je to příběh práce, argumentů, zákonů, vyjednávání i tichého hrdinství, které se odmítlo sklonit před násilím.
Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze, v tehdejším Rakousko-Uhersku, do skromných poměrů. Její otec byl obuvník a rodina nepatřila k elitám, které by svým dcerám automaticky otevíraly cestu ke vzdělání a společenskému vzestupu. Přesto, nebo právě proto, byla výchova vedena k pracovitosti, odpovědnosti a úctě ke vzdělání. Už v dětství bylo patrné, že Františka patří k lidem, kteří se nespokojí s jednoduchými odpověďmi a hotovými pravdami. Vnímala nespravedlnost a měla potřebu ji pojmenovat.
Františka Plamínková
Vystudovala učitelský ústav a nastoupila jako učitelka na dívčí školu. Právě školství se stalo jejím prvním skutečným střetem se systémovou diskriminací. Rakousko-Uherské zákony tehdy počítaly s tím, že učitelka musí zůstat svobodná. Jakmile se provdala, automaticky ztratila místo. Takzvaný celibát učitelek nebyl okrajovým opatřením, ale hluboce zakořeněným symbolem nerovnosti, žena měla být závislá na manželovi, nikoli samostatná a ekonomicky nezávislá. Muž-učitel žádné takové omezení neměl.
Plamínková tuto praxi odmítla přijmout jako „řád věcí“. Rozhodla se zůstat svobodná, nikoli z osobního asketismu, ale z vědomého postoje. Brzy pochopila, že individuální vzdor nestačí. Začala se organizovat, psát, vystupovat na veřejnosti a spojovat ženy, které čelily stejným omezením. Zakládala spolky, účastnila se debat a trpělivě vysvětlovala, že nejde o soukromý problém jednotlivých učitelek, ale o systémovou křivdu, která poškozuje celou společnost.
Její argumentace byla vždy věcná a racionální. Nevolala po převratu, ale po rovnosti před zákonem. Tvrdila, že vzdělaná a ekonomicky samostatná žena není hrozbou pro rodinu ani stát, ale jejich posilou. Tato kombinace klidného tónu a neústupnosti se stala jejím poznávacím znamením. Postupně se z regionálně známé učitelky stala respektovaná osobnost ženského hnutí v českých zemích.
Františka Plamínková
Zlom přišel s první světovou válkou a rozpadem Rakousko-Uherska. Vznik samostatného Československa v roce 1918 otevřel prostor pro zásadní společenské změny. Františka Plamínková byla připravena. Nezačínala od nuly, měla za sebou léta organizační práce, mezinárodní kontakty a jasnou představu o tom, jak má vypadat demokratický stát, v němž ženy nejsou pouhou dekorací, ale plnoprávnými občankami.
Jedním z jejích největších úspěchů bylo prosazení volebního práva žen, které bylo v Československu zakotveno už v ústavě z roku 1920. V evropském kontextu šlo o mimořádně pokrokový krok. Plamínková se však nespokojila s formálním právem volit. Zdůrazňovala, že skutečná rovnost znamená také rovný přístup ke vzdělání, zaměstnání, veřejným funkcím a spravedlivé rodinné právo.
Stála u zrodu Ženské národní rady, která se stala zastřešující organizací českého ženského hnutí. Pod jejím vedením se z této platformy nestal radikální klub, ale respektovaný partner politických stran a státních institucí. Plamínková dokázala jednat s politiky, úředníky i prezidentem republiky, aniž by ztrácela nezávislost. Byla loajální k demokratickému státu, nikoli k jednotlivým stranám.
V roce 1925 byla zvolena senátorkou Národního shromáždění. Její vstup do vysoké politiky nebyl triumfálním gestem, ale pokračováním dlouhodobé práce. V Senátu se soustředila především na školství, sociální otázky a právní postavení žen a dětí. Nehledala osobní popularitu. Její projevy byly často věcné, opřené o statistiky, zákony a zahraniční srovnání. Právě tím si získala respekt i u politických odpůrců.
Vedle domácí politiky působila intenzivně i na mezinárodní scéně. Byla aktivní členkou mezinárodních ženských organizací a pravidelně se účastnila kongresů v Evropě i zámoří. Československo díky ní vystupovalo jako moderní stát, který bere otázku ženských práv vážně. Plamínková chápala, že izolace je nebezpečná a že demokracie se musí bránit i skrze mezinárodní spolupráci.
Tento svět se však začal hroutit s nástupem totalitních ideologií. Mnichovská dohoda v roce 1938 a následná okupace českých zemí nacistickým Německem znamenaly konec demokratického politického života. Pro mnoho lidí to byl signál k ústupu do soukromí. Pro Františku Plamínkovou nikoli. Přestože už nebyla nejmladší a mohla se odvolávat na zásluhy i věk, odmítla mlčet.
Otevřeně kritizovala nacismus a jeho ideologii, udržovala kontakty s domácím odbojem a podporovala perzekvované. Gestapo ji mělo v hledáčku od samého počátku okupace. V roce 1939 byla krátce zatčena a vyslýchána. Bylo jí nabídnuto relativní bezpečí výměnou za loajalitu a veřejné mlčení. Odmítla. Její postoj nebyl dramatický ani teatrální. Byl klidný, pevný a důsledný. Totalitní moci právě takový postoj vadil nejvíce.
Františka Plamínková
Po atentátu na Reinharda Heydricha v květnu 1942 se nacistický teror proměnil v otevřené běsnění. Následovala heydrichiáda, masové popravy, zatýkání a zastrašování. Františka Plamínková byla zatčena 11. června 1942 a uvězněna na Pankráci. Bylo jí 67 let. Přesto zůstala podle svědectví spoluvězeňkyň klidná a důstojná. Nepokoušela se vyjednávat o vlastní záchranu. Věděla, že její jméno má být výstrahou.
Dne 30. června 1942 byla bez soudu popravena zastřelením na kobyliské střelnici. Její smrt byla chladným administrativním aktem, nikoli výsledkem spravedlnosti. Nacistický režim se tím snažil zlomit morální páteř společnosti. V případě Františky Plamínkové se však stal opak. Její poprava se stala symbolem občanské odvahy a věrnosti demokratickým hodnotám až do konce.
Po válce byla její památka uctěna, ale postupem času začala v širším povědomí blednout. Možná proto, že její životní příběh neobsahuje jednoduché zkratky ani romantické mýty. Nevedla ozbrojený boj, nestála na barikádách. Její zbraní bylo slovo, zákon a vytrvalost. Právě to z ní činí mimořádně aktuální osobnost i pro dnešek.
Františka Plamínková ukazuje, že demokracie není samozřejmost a že rovnost nevzniká jedním hlasováním. Je výsledkem dlouhodobé práce, trpělivosti a ochoty nést odpovědnost. Její život připomíná, že slušnost a neústupnost se nevylučují a že i klidný odpor může být pro diktaturu smrtelně nebezpečný.
Nezanechala po sobě rodinu v tradičním smyslu. Zanechala však společnost, která je díky její práci spravedlivější, otevřenější a odolnější. V každém zákonu, který považuje ženy za plnoprávné občanky, v každé škole, kde dívky studují bez omezení, v každém veřejném prostoru, kde má hlas stejnou váhu bez ohledu na pohlaví, žije odkaz Františky Plamínkové dál.
Její život nebyl dlouhý. Byl však naplněný smyslem. A její smrt nebyla koncem, ale mementem – tichým, pevně stojícím v dějinách, připomínajícím, že demokracie má svou cenu a že někdy ji zaplatí ti nejodvážnější.
