Článek
Jsou místa, která nepůsobí obyčejně. Ne proto, že by byla nutně děsivá, ale protože v sobě nesou zvláštní, těžko popsatelnou atmosféru. Místa, kde člověk instinktivně ztiší hlas, zpomalí krok a naslouchá tichu, aniž by přesně věděl proč. Krajina okolo obce Mořina je jedním z nich.
Na první pohled působí téměř nevinně. Lesní cesty, skály, běžná středočeská příroda. Jenže pak se terén náhle zlomí. Země se otevře a odhalí hluboké vápencové lomy, jejichž stěny padají kolmo do hlubin. Prostor se změní tak prudce, že má člověk pocit, jako by vstoupil do jiného světa. Do krajiny, která s okolím sdílí jen obzor, ale nikoli charakter. Místu se neříká jinak než Amerika.
Kdo někdy stanul na okraji Velké Ameriky, zná ten zvláštní pocit. Strmé skalní stěny padají desítky metrů dolů, voda na dně září téměř nepřirozenou barvou a zvuk se zde chová jinak než v běžné krajině. Vítr, který ještě před chvílí šuměl v korunách stromů, náhle slábne. Ozvěny se ztrácejí. Slova se rozplývají v prostoru.
Člověk má dojem, že stojí na hraně místa, které se vymyká okolní realitě.
A právě zde se zrodila jedna z nejznámějších legend Českého krasu. Legenda o Hansi Hagenovi.
Krajina, kde ticho získává váhu
Lomy Velká Amerika a Malá Amerika nejsou výtvorem přírody v pravém slova smyslu. Jsou pozůstatkem intenzivní těžby vápence, která zde kdysi pulzovala v plné síle. Skály duněly výbuchy, vzduch byl plný prachu, strojů a lidských hlasů. Podzemí se postupně proplétalo sítí štol, chodeb a technických prostor, které spojovaly jednotlivé části lomů v rozsáhlý labyrint. Pak ale těžba utichla.
Stroje zmizely. Lidé odešli. Zvuky práce, které kdysi určovaly rytmus tohoto místa, se vytratily. Voda zaplnila dna lomů, stěny zarostly vegetací a podzemní chodby osiřely. Prostor, který byl dlouhá léta plný pohybu, náhle ovládlo ticho.
A právě v takových místech začínají vznikat příběhy.
Ne okamžitě. Ne nápadně. Ale pomalu, téměř nepozorovaně. S každým krokem, s každým návštěvníkem, s každou zvláštní zkušeností, kterou si někdo odnese a předá dál. A některé z těchto příběhů přežijí celé generace.
Záhadné jméno bez jistého původu
Kdo byl Hans Hagen, zůstává dodnes nejasné. Vyprávění se liší, detaily se rozcházejí. Nejčastější verze hovoří o německém vojákovi z konce druhé světové války. Muži, který se v chaotických dnech ústupu ocitl v Českém krasu a hledal úkryt před světem zmítaným nejistotou a strachem. Podzemí lomů nabízelo ideální skrýš. Rozsáhlé štoly, temné chodby a opuštěné prostory, kam běžný člověk neměl důvod vstupovat. Místo, kde bylo možné zmizet z očí okolního světa. Pokud Hans Hagen skutečně existoval, právě zde mohl na čas nalézt útočiště.
Podle legendy však zmizel víc, než zamýšlel. Podzemí ho prý nepustilo zpět.
Podzemí, které mění vnímání reality
Podzemní prostory Českého krasu mají zvláštní, téměř tísnivou atmosféru. Tma zde není jen nedostatkem světla. Je hluboká, hutná, pohlcující. Vlhkost stékající po stěnách, kapající voda a ozvěna vlastních kroků vytvářejí prostředí, které působí na lidskou psychiku mimořádně silně.
Čas zde ztrácí jasné obrysy. Minuty se vlečou. Vzdálenosti se zdají delší. Zvuky získávají nezvyklou intenzitu. Kapka vody může znít jako pohyb. Ozvěna připomíná kroky. Vlastní dech se zdá cizí. Mysl, zbavená běžných orientačních bodů, začne reagovat jinak. A právě v takovém prostředí měl Hans Hagen zůstat. Sám. Bez světla, bez jistoty, bez směru.
Zmizení, které nikdo nepotvrdil ani nevyvrátil
Legenda se v tomto bodě opět větví. Některé verze tvrdí, že Hans v podzemí zahynul. Jiné naznačují, že se ztratil v labyrintu štol. A další, ty nejmrazivější, vyprávějí, že se stal součástí podzemního světa, stínem, ozvěnou, přítomností, kterou nelze spatřit, ale lze ji vnímat. Jisté je jediné. Neexistuje žádný doložený závěr. Žádný hmatatelný důkaz. Jen příběh, který se začal šířit mezi lidmi, kteří do podzemí vstupovali. A právě tam se začaly objevovat podivné zkušenosti. Takové, které se těžko vysvětlují, ale snadno pamatují.
Kroky, které nikomu nepatří
Mnozí návštěvníci starých štol popisovali zvláštní jev. Zvuk kroků. Tichých, vzdálených, jakoby někdo kráčel po kameni v místech, kde se nikdo nenacházel. Když se zastavili, zvuk pokračoval. Když se rozhlédli, nikdo tam nebyl. Racionální vysvětlení se nabízelo ozvěny, akustika, hra zvuků v členitém prostoru. Přesto se historky opakovaly s podivnou podobností. Nezávisle na sobě. V různých dobách. Od různých lidí.
A spolu s nimi se začala šířit další část legendy.
Zvon v Hagenově štole
V jedné z chodeb měl viset starý hornický zvon či gong. Zapomenutý relikt těžební minulosti. Právě k němu se váže varování, které si mezi sebou předávali trampové i průzkumníci.
Nikdy na něj nezvoň třikrát. První úder prý rozezní ticho. Druhý probudí ozvěny. Třetí už ale nepatří člověku.
Legenda tvrdí, že trojí zaznění může přivolat přítomnost Hagena. Ne nutně zjevení v tradičním slova smyslu, spíše pocit. Neviditelnou blízkost. Nejasný neklid, který se v podzemí šíří rychleji než strach.
Místa, která si vytvářejí vlastní příběhy
Je možné, že legenda o Hansi Hagenovi je pouze produktem lidské představivosti. Podzemní prostředí vždy působilo na psychiku silně a podobné příběhy vznikají na mnoha místech světa. Přesto mají Americké lomy cosi, co činí tento příběh neobvykle živým. Obrovský prostor. Nepřirozeně klidná voda. Ticho, které zde působí téměř hmatatelně.
Stačí stát na vyhlídce potmě a naslouchat. Zvuky lesa se zdají vzdálené, prostor pod nohama temný a nehybný. Člověk snadno získá pocit, že krajina sama skrývá více, než je na první pohled patrné. A právě v takových místech legendy přežívají nejdéle.
Když se setmí nad Amerikou
Večer mění charakter lomů. Barvy blednou, stěny tmavnou a voda ztrácí svůj lesk. Zvuky slábnou a prostor získává zvláštní, téměř snovou kvalitu. V takové chvíli si člověk snadno představí, že někde v hlubinách stále doznívá příběh muže, který se kdysi ztratil. Možná nikdy neexistoval. Možná byl skutečný. Ale v tichu České Ameriky to zní téměř stejně. Protože některé příběhy se nestanou součástí historie. Stanou se součástí místa.
---
Zvon v Hagenově štole
Říká se, že nejhorší není tma. Nejhorší je prý okamžik, kdy se v naprostém tichu ozve zvuk, který nedokážeš vysvětlit. Tlumený krok. Vzdálené šoupnutí. Kovové zaznění, jež se rozlije chodbou a zmizí v hlubinách. A pokud je na legendě o Hansi Hagenovi alespoň zrnko pravdy, pak někde v podzemí možná stále visí starý zvon.
Čekající… Na první… Na druhý… Na třetí úder…
---
