Článek
Ticho, které se rozprostře v údolí, má zvláštní váhu. Není to prázdné mlčení, ale ticho nasycené pamětí. Když člověk sestupuje k baroknímu areálu v Kuksu, nemá pocit, že přichází k památce v běžném smyslu slova. Spíš jako by vstupoval do myšlenky, která byla kdysi vyslovena s velkou jistotou a dodnes neztratila sílu. Hospitál Kuks není pouze stavbou, ale promyšleným světem, kde se prolíná víra, utrpení, naděje, péče o tělo i o duši a kde umění slouží vyššímu cíli než jen obdivu.
Vznik Kuksu nelze pochopit bez osobnosti jeho zakladatele. František Antonín Špork patřil k nejvýraznějším aristokratům své doby. Nebyl to pasivní uživatel zděděného bohatství, ale muž hluboce ovlivněný evropským myšlením přelomu 17. a 18. století. Cestoval, studoval, obklopoval se učenci, hudebníky a umělci. Především však věřil, že šlechta má povinnost sloužit. V době, kdy Evropa zažívala války, epidemie a sociální otřesy, se Špork rozhodl vytvořit místo, které by spojovalo léčení, duchovní péči a umění do jednoho celku.
Léčivé prameny v údolí Labe byly známé již dříve, ale Špork jim dal zcela nový význam. Nechal zde vybudovat lázně, zámeček a především hospitál, který měl sloužit vysloužilým vojákům, starým a nemocným lidem. Nešlo o chudobinec v zapomenutém koutě panství. Naopak. Hospitál byl koncipován jako reprezentativní stavba, která měla důstojně ukazovat, že i lidé na sklonku života si zaslouží krásu, řád a pozornost. Tento přístup byl na svou dobu mimořádný a hluboce zakořeněný v barokním pojetí světa, kde se tělesné utrpení chápalo jako součást duchovní cesty.
Lékárna - Hospital Kuks
Architektonická podoba Kuksu odpovídá této myšlence. Rozsáhlý areál je vystavěn s důrazem na symetrii, přehlednost a monumentalitu. Dlouhé průčelí hospitálu působí klidně, téměř asketicky, ale právě jeho střídmost umožňuje vyniknout sochařské výzdobě. Baroko zde neoslňuje přepychem zlata, ale silou formy. Prostor je čitelný, jasný a přesto hluboce symbolický. Člověk se v něm neztrácí, ale je veden, osami, pohledy, rytmem arkád i rozmístěním soch.
Dominantou duchovního života areálu je kostel Nejsvětější Trojice. Jeho interiér spojuje architekturu, malbu a sochařství v jednotný celek, který měl působit nejen esteticky, ale především duchovně. Kostel nebyl odděleným sakrálním ostrovem, ale přirozenou součástí hospitálu. Nemocní a staří lidé zde nacházeli nejen útěchu víry, ale i pocit sounáležitosti. V barokním myšlení nebyla modlitba únikem od reality, nýbrž způsobem, jak ji přijmout a pochopit.
Nejsilnější výtvarnou výpovědí Kuksu jsou však sochy. Jejich autorem byl Matyáš Bernard Braun, jeden z nejvýznamnějších sochařů vrcholného baroka ve střední Evropě. Braun nebyl pouhým řemeslníkem plnícím zakázky. Byl tvůrcem s hlubokým porozuměním lidské psychice, pohybu a výrazu. Jeho sochy v Kuksu nejsou dekorací, ale nositeli významu. Nejznámější soubor, alegorie Ctností a Neřestí, tvoří jedinečnou galerii lidských vlastností, slabostí i ideálů.
Kuks
Postavy Ctností a Neřestí stojí na průčelí hospitálu jako tichá stráž. Každá z nich je jiná, každá má svůj výraz, gesto i vnitřní napětí. Ctnosti nepůsobí triumfálně, často jsou klidné, soustředěné, někdy až křehké. Neřesti naopak nejsou groteskní, ale znepokojivě realistické. Braun zde neodsuzuje z výšky, ale ukazuje lidské pády s pochopením pro jejich původ. Tento soubor byl určen především obyvatelům hospitálu, lidem, kteří se ohlíželi za svým životem a konfrontovali se s jeho bilancí. Sochy jim měly být zrcadlem i výzvou.
Kuks však nekončí u zdí hospitálu. Právě naopak. Jeho nejpůsobivější část se nachází v okolní krajině. Braunův betlém je jedinečným příkladem barokního sochařství zasazeného přímo do přírody. Nejde o jeden objekt, ale o soubor reliéfů a soch vytesaných do pískovcových skal, rozesetých v lese nad Kuksu. Tato díla vznikala postupně a byla koncipována jako duchovní cesta krajinou.
Základním motivem Braunova betlému je narození Krista. Tento výjev, vytesaný do skály, dal celému místu jméno. Není však jediný. V krajině se objevují postavy poustevníků, světců i biblické scény, které dohromady vytvářejí meditativní celek. Braun zde pracoval s přirozeným tvarem skály, s jejím rozpadem, strukturou a světlem. Sochy nevystupují násilně z okolí, ale zdá se, jako by ze skály vyrůstaly. Tím se posiluje dojem, že příroda sama je nositelkou duchovního poselství.
Braunův betlém
Procházka Braunovým betlémem není klasickou návštěvou galerie. Je to pohyb v prostoru, kde se významy odkrývají postupně. Každý krok mění perspektivu, každé roční období proměňuje atmosféru. V zimě působí reliéfy stroze a asketicky, na jaře se znovu vynořují z vegetace, v létě jsou zahaleny zelení a na podzim získávají melancholický tón. Tento proměnlivý charakter byl součástí barokního záměru, připomínal pomíjivost lidského života i stálost duchovních hodnot.
Braunův betlém je zároveň mimořádně odvážným dílem. Umístit sochy do volné krajiny znamenalo vystavit je povětrnostním vlivům, erozi i postupnému zániku. Baroko však s pomíjivostí počítalo. Myšlenka, že i umělecké dílo může stárnout a zanikat, byla součástí tehdejšího vnímání světa. Přesto je fascinující, že se tento soubor dochoval dodnes a stal se předmětem systematické ochrany a restaurátorské péče.
Dějiny Kuksu po smrti Šporka nebyly jednoduché. Hospitál fungoval dál, měnil se jeho provoz i význam. Řád milosrdných bratří zde pečoval o nemocné a staré po dlouhá desetiletí. Postupem času však areál ztrácel svůj původní lesk. Některé části byly zrušeny, jiné chátraly. Přesto se podařilo uchovat základní strukturu i klíčová umělecká díla. Ve 20. století se Kuks stal objektem památkové ochrany a postupně se proměnil v muzeum a kulturní centrum.
Braunův betlém
Restaurování Kuksu a Braunova betlému patří k nejnáročnějším úkolům památkové péče. Kámen, z něhož jsou sochy vytvořeny, je citlivý na vlhkost a mráz. Restaurátoři musí balancovat mezi zachováním autenticity a nutností zásahů, které díla ochrání před dalším rozpadem. Každý zásah je výsledkem dlouhého zkoumání, dokumentace a odborné diskuse. Díky této práci dnes můžeme Braunova díla vnímat v podobě, která je blízká původnímu záměru, aniž by byla popřena stopa času.
Kulturní význam Kuksu spočívá i v jeho poselství pro současnost. V době, kdy je zdravotní péče často chápána především technicky, připomíná Kuks starší, ale stále aktuální myšlenku: že léčba není jen otázkou těla, ale i ducha. Že prostředí, krása a smysl mají přímý vliv na lidskou důstojnost. Barokní hospitál nebyl sterilním zařízením, ale místem, kde se utrpení setkávalo s nadějí.
Dnes je Kuks místem setkávání. Přicházejí sem historici umění, restaurátoři, studenti, turisté i lidé hledající klid. Každý z nich si z tohoto místa odnáší něco jiného. Někdo obdiv k baroknímu umění, jiný tichou meditaci v lese u Braunova betlému, další zamyšlení nad tím, jak hluboce promyšlené bylo spojení architektury, krajiny a sociální péče.
Hospitál Kuks a Braunův betlém tak nepředstavují pouze kapitolu dějin českého baroka. Jsou živým svědectvím o tom, že umění může být službou, že krása může mít etický rozměr a že i v kameni lze uchovat lidskost. V tom spočívá jejich výjimečnost a důvod, proč Kuks ani po třech stoletích neztrácí svou sílu.
Kuks není místem, které by člověk „odškrtl“ na seznamu památek. Zůstává v paměti jinak, pomalu a tiše. V rytmu kroků mezi sochami, v pohledu na kamenné tváře poznamenané časem, v krajině, která není kulisou, ale součástí vyprávění. Hospitál i Braunův betlém připomínají dobu, kdy umění nebylo samoúčelné, ale sloužilo člověku v jeho slabosti, bolesti i naději.
Barokní Kuks ukazuje, že péče o nemocné, víra a krása mohou tvořit jeden celek. Že kámen může nést soucit, varování i útěchu. A že skutečná hodnota památky nespočívá jen v její stáří, ale v myšlence, kterou dokáže předat i po staletích. Kdo Kuks opouští, neodnáší si jen obrazy a fakta, ale tiché otázky o smyslu lidskosti – a právě v tom je jeho trvalá síla.
