Článek
Když dnes člověk stojí v Jáchymově, slyší vítr v korunách stromů a dívá se na klidnou krajinu Krušných hor, jen těžko si dokáže představit, co se tu odehrávalo před necelými osmdesáti lety. Lázeňské domy, ticho a lesy. Jenže pod touto krajinou je jiná vrstva, paměť. Paměť plná bolesti, strachu a smrti. Paměť těch, kterým komunistická strana vzala svobodu, zdraví i život.
Jáchymovské lágry nebyly výjimkou ani excesem. Byly součástí systému. Pečlivě vystavěného, řízeného a ideologicky ospravedlněného systému, který pracoval s člověkem jako s materiálem. Pokud se zlomil, byl nahrazen. Pokud zemřel, byl vymazán. A právě proto se na Jáchymovské nesmí zapomenout.
Uran, kov, kvůli němuž se obětovali lidé
Po druhé světové válce se svět rozdělil na dva bloky. Studená válka začala dřív, než si to lidé uvědomili, a jednou z jejích klíčových surovin byl uran. Sovětský svaz ho potřeboval pro výrobu atomové bomby a Československo patřilo mezi země, kde se uran nacházel ve velkém množství.
Jáchymovsko se tak stalo strategickým územím. Nejen hospodářsky, ale i politicky. Dohody se Sovětským svazem byly tajné, jednostranné a pro Československo nevýhodné. Uran se těžil ve spěchu, bez ohledu na bezpečnost, zdraví či životy těch, kteří ho dobývali.
Komunistický režim brzy pochopil, že politický vězeň je ideální pracovní síla. Nemá práva, nemá hlas, nemá kam utéct. A pokud zemře, lze jeho smrt označit za nehodu, nemoc nebo „selhání jednotlivce“.
Jak se z občana stával nepřítel
Cesta do Jáchymova často nezačínala zločinem, ale rozhodnutím zůstat rovný. Stačilo odmítnout vstup do JZD, nesouhlasit s únorovým převratem, chodit do kostela, být legionářem, letcem RAF nebo mít příbuzné na Západě. Někdy stačilo mlčet. Někdy mluvit.
Procesy byly vykonstruované. Výslechy brutální. Přiznání vynucená. Rozsudky drakonické. Deset, patnáct, dvacet let. Bez možnosti skutečné obhajoby. Bez naděje.
Lidé se loučili s rodinami v domnění, že jdou do vězení. Netušili, že jedou na místo, odkud se mnozí nikdy nevrátí.
Tábory kolem Jáchymova, drát, věže, strach
Systém uranových táborů na Jáchymovsku patřil k nejrozsáhlejším v celém Československu. Rovnost, Vykmanov, Nikolaj, Bratrství, Eliáš, Svornost – názvy, které znějí téměř ironicky vzhledem k tomu, co se za nimi skrývalo.
Štola dolu Svornost
Tábory byly obehnány vysokými ploty z ostnatého drátu, střeženy ozbrojenými strážemi a reflektory. Každý pokus o útěk byl považován za útok na stát a trestán bez milosti. Střílelo se bez varování.
Baráky byly dřevěné, špatně izolované, přeplněné. V zimě mráz, v létě vlhko. Štěnice, vši, nemoci. Hygiena minimální. Lékařská péče téměř žádná.
Každý den začínal stejně, budíček za tmy, nástup, sčítání, pochod do dolu. Každý den mohl být poslední.
Důl jako nástroj likvidace
Práce v uranových dolech byla extrémně těžká a nebezpečná i pro zkušené horníky. Pro politické vězně, často intelektuály, studenty nebo kněze, byla smrtelná. Vězni pracovali hluboko pod zemí, v prachu, vlhku a radioaktivním prostředí. Ochranné pomůcky byly nedostatečné nebo žádné. O účincích radiace se nemluvilo. Mlčení bylo součástí režimu. Normy byly nastaveny tak, aby je vyčerpaný člověk sotva splnil. Kdo normu nesplnil, dostal méně jídla. Kdo dostal méně jídla, zeslábl. Kdo zeslábl, normu nesplnil. Tento mechanismus nebyl chybou. Byl záměrem.
Úrazy byly na denním pořádku. Závaly, pády, rozdrcené prsty, nohy, páteře. Smrt byla zaznamenána stroze. Tělo bylo odneseno. Pracovní směna pokračovala.
Psychický teror, zlomit, ponížit, umlčet
Fyzická bolest byla jen jednou částí trestu. Stejně důležitá byla bolest psychická. Neustálé ponižování, křik, nadávky, kolektivní tresty. Vězni byli nuceni sledovat bití druhých. Byli stavěni proti sobě. Do táborů byli nasazováni konfidenti. Nedůvěra se stala každodenní realitou. Nikdo si nemohl být jistý, komu může věřit. Slovo se stalo nebezpečné.
Zvláštní kategorií byli tzv. „muklové“ určení k fyzickému zničení. Nasazováni na nejtěžší práce, bez ohledu na věk nebo zdravotní stav. Mnozí věděli, že jejich šance na přežití je minimální.
A přesto dokázali zůstat lidmi.
Nemoci, které přicházely potichu
Radiace nezabíjí okamžitě. O to je zákeřnější. Mnozí vězni přežili pobyt v lágru, ale domů se vraceli s poškozenými plícemi, rakovinou, leukémií, chronickým vyčerpáním. Stárli předčasně. Umírali mladí.
Režim jejich nemoci neuznával. Odškodnění neexistovalo. Lékaři byli pod tlakem. Diagnózy se upravovaly. Pravda byla nepohodlná.
Rodiny často netušily, co se s jejich blízkými děje. Dopisy byly cenzurovány. Návštěvy povolovány výjimečně. Děti vyrůstaly bez otců. Manželky čekaly roky, často marně. Protože společnost, která zapomíná na své oběti, riskuje, že si jednou vytvoří nové.
Smrt bez jména, hrob bez kříže
Kolik lidí v jáchymovských lágrech zemřelo, nelze přesně říci. Dokumenty byly ničeny, statistiky upravovány. Odhady mluví o stovkách přímých obětí a tisících těch, kteří zemřeli později na následky věznění.
Mnozí byli pohřbeni anonymně. Rodiny se o smrti dozvídaly se zpožděním, nebo vůbec. Smrt byla administrativní položkou. Jméno bylo zbytečné.
Konec lágrů, ale ne konec viny
Po smrti Stalina a částečném uvolnění poměrů v druhé polovině 50. let začaly být tábory postupně rušeny. Politických vězňů ubývalo, ale uran se těžil dál. Režim změnil formu, nikoli podstatu.
Většina viníků nebyla nikdy potrestána. Dozorci, vyšetřovatelé i političtí funkcionáři dožili v klidu. Oběti byly rehabilitovány až po roce 1989 – symbolicky, často bez skutečné satisfakce.
Spravedlnost přišla pozdě. Pro mnohé vůbec.
---
Proč si musíme Jáchymovské připomínat
Zapomenout by bylo pohodlné. Zapomenout by znamenalo říct, že to bylo dávno, že se to netýká nás, že to byla jiná doba. Jenže Jáchymov není minulost. Je varování. Totalita nezačíná lágry. Začíná tím, že se umlčí nesouhlas. Tím, že se zpochybní hodnota jednotlivce. Tím, že se oběť označí za viníka.
Jáchymovští nebyli hrdiny z legend. Byli to obyčejní lidé, kteří se ocitli ve špatný čas na špatné straně moci. Právě proto je jejich příběh tak důležitý. Protože společnost, která zapomíná na své oběti, riskuje, že si jednou vytvoří nové.
