Článek
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla krev stále zahalena tajemstvím. Lékaři ji znali jako nositelku života, jako tekutinu, bez níž člověk umírá během několika minut. Proto s ní zacházeli opatrně, někdy až se strachem. Přelévání krve z jednoho člověka do druhého bylo považováno za krajní řešení, riskantní pokus, který mohl stejně dobře zachránit jako zabít. Neexistoval jasný klíč, žádný systém, který by lékařům spolehlivě řekl, kdy je transfúze bezpečná a kdy se mění v smrtící hazard. Právě do tohoto nejistého prostoru vstoupil český lékař Jan Janský, tiše, bez velkých ambicí, ale s mimořádnou schopností pozorovat, třídit a přemýšlet.
Jan Janský se narodil roku 1873 v Praze, městě, které v té době představovalo významné centrum vzdělanosti a vědy v rámci Rakousko-Uherska. Česká lékařská škola zde měla pevné kořeny a navazovala na jména, která již tehdy patřila do evropské špičky. Mladý Janský vyrůstal v prostředí, kde se kladl důraz na vzdělání, přesnost a odpovědnost. Když nastoupil ke studiu medicíny, nebylo jeho cílem stát se slavným objevitelem. Chtěl být dobrým lékařem. Takovým, který rozumí lidskému tělu i mysli.
Po absolvování lékařské fakulty se Janský začal věnovat především psychiatrii a neurologii. Práce s pacienty s duševními poruchami ho přiváděla k hlubším otázkám o fungování lidského organismu. Zajímalo ho, proč se lidé liší, proč stejná nemoc probíhá u různých pacientů odlišně, proč někteří reagují na léčbu lépe než jiní. V době, kdy se psychiatrie teprve emancipovala jako samostatný obor, byla podobná zvídavost vzácná, ale nesmírně cenná.
Jan Janský
Krev se Janskému stala objektem zájmu nikoli náhodou. Při práci s pacienty si uvědomoval, že krev není jen pasivní nosič kyslíku a živin, ale aktivní součást organismu, která odráží jeho stav. Začal si všímat reakcí, k nimž docházelo při míchání krevních vzorků různých osob. Některé kombinace byly klidné, jiné vyvolávaly viditelné shlukování červených krvinek. Tento jev nebyl nový, ale nikdo mu dosud nevěnoval systematickou pozornost.
Na začátku dvacátého století byly transfúze stále spíše experimentem než standardním léčebným postupem. Lékaři věděli, že krev lze přenášet, ale netušili, proč někdy funguje a jindy vede k fatálním komplikacím. Smrt pacienta po transfúzi byla často přičítána jeho celkovému stavu, zranění nebo infekci. Jen málokdo si připouštěl, že problém může být přímo v samotné krvi.
Janský se rozhodl tuto otázku zkoumat metodicky. Odebral krev stovkám lidí, připravoval vzorky, kombinoval je a pozoroval pod mikroskopem. Nešlo o rychlou práci. Vyžadovala trpělivost, přesnost a schopnost zaznamenávat i zdánlivě nepodstatné detaily. Postupně se však začal rýsovat jasný obraz. Krev se nechovala nahodile. Její reakce se opakovaly podle určitého vzorce.
Výsledkem Janského práce bylo rozdělení lidské krve do čtyř základních skupin. Každá z nich měla své specifické vlastnosti a reakce při kontaktu s jinou skupinou. Janský je označil římskými číslicemi I, II, III a IV. Dnes je známe pod označením 0, A, B a AB. Toto rozdělení nebylo jen popisem jevu. Bylo klíčem. Klíčem k pochopení, proč některé transfúze končí úspěchem a jiné katastrofou.
Janský si uvědomil, že krevní skupiny jsou vrozené a neměnné. Nezáleželo na věku, nemoci ani životním stylu. Člověk se s určitou krevní skupinou rodí a nese ji po celý život. Tento poznatek měl zásadní důsledky. Znamenal, že krev lze třídit, skladovat a používat cíleně. Že transfúze nemusí být ruskou ruletou, ale plánovaným a relativně bezpečným zákrokem.
Z dnešního pohledu se může zdát Janského objev samozřejmý. Ve své době však znamenal revoluci. Přesto nebyl přijat okamžitě a bez výhrad. Část lékařské obce byla skeptická, jiní považovali jeho závěry za příliš teoretické. Navíc Janský publikoval své výsledky v českém odborném tisku, který nebyl automaticky čten v zahraničí. Jeho práce se tak šířila pomalu, často zprostředkovaně a bez přímého uznání autorství.
Paralelně s Janským pracoval na podobném tématu rakouský lékař Karl Landsteiner. Ten již dříve popsal tři krevní skupiny, ale jeho systém nebyl úplný. Teprve Janský přinesl definitivní rozdělení do čtyř skupin, které obstálo ve zkoušce času. Přesto se do dějin medicíny dostal především Landsteiner, zatímco Janského jméno zůstalo známé spíše v českém prostředí.
To však nic nemění na skutečném významu Janského práce. Jakmile byly krevní skupiny přijaty jako fakt, otevřely se zcela nové možnosti. Transfúze se mohly stát rutinním zákrokem. Bylo možné zakládat krevní banky, plánovat operace, zachraňovat životy vojáků i civilistů. Medicína se přestala spoléhat na náhodu a začala pracovat se systémem.
První světová válka ukázala, jak zásadní Janského objev byl. Masové zranění, amputace a krvácení vyžadovaly rychlé a účinné zásahy. Tam, kde byla krev správně typizována, se výrazně zvýšila šance na přežití. Tam, kde se typizace zanedbávala, umírali pacienti na transfuzní reakce, které dnes považujeme za zbytečné a zcela preventabilní.
Krevní skupiny se brzy staly nástrojem nejen léčby, ale i poznání. Ukázalo se, že jejich rozdělení má genetický základ. Rodiče předávají krevní skupiny svým dětem podle zákonitostí, které lze matematicky popsat. To vedlo k rozvoji lékařské genetiky a později i forenzní medicíny. Krev začala sloužit jako biologický podpis, jako stopa, která může pomoci při identifikaci osob.
Jan Janský sám se dalšího rozvoje transfuzní medicíny příliš nedožil. Zemřel roku 1921 ve věku pouhých osmačtyřiceti let. Zůstal lékařem, nikoli celebritou. Nepřednášel po světových kongresech, nezískal prestižní ceny. Přesto jeho práce přežila a zakořenila hluboko v každodenní praxi zdravotnictví.
Jeho příběh je příběhem tiché vědy. Vědy, která nepotřebuje dramatická gesta, ale stojí na pečlivém pozorování a odvaze klást jednoduché otázky. Proč se krev chová tak, jak se chová? Proč některé kombinace fungují a jiné ne? Odpovědi na tyto otázky změnily medicínu víc než mnohé okázalé objevy.
Dnes si málokdo uvědomuje, že před každou transfúzí stojí Janského práce. Každé označení krevní skupiny na zdravotní dokumentaci, každý test kompatibility, každé rozhodnutí lékaře transfundovat krev, to vše je přímým důsledkem jeho výzkumu. Jeho odkaz koluje doslova v krvi milionů lidí.
Jan Janský tak zůstává symbolem českého přínosu světové medicíně. Připomínkou toho, že i v relativně malém prostoru může vzniknout objev, který změní svět. A také důkazem, že skutečný význam vědecké práce se neměří okamžitým uznáním, ale tím, jak dlouho a jak hluboce ovlivní lidské životy.
