Jeskyně Blanických rytířů: vandr nad Rudkou

Je pátek. Ten pravý, vandrovní. Žádný spěch, žádné výmluvy, jen den, který začíná brzy, protože dobré cesty si to žádají. Je pět ráno a město ještě spí, ale my už stojíme na peróně. Jede nás pět. Já jsem Čenda, a se mnou Šlajfka, co nikdy nikam nejede bez kytary, Ruml, tichý parťák s očima pořád někde dál, Liška, která vidí les i tam, kde ostatní vidí jen houští, a Šedivka, šediny ve vousech, koleno po operaci, ale krok jistý a rovný. Žádná hospoda, žádné ranní řeči u pultu. Jen rum v čutoře, co koluje mezi námi a chutná přesně tak, jak má chutnat začátek cesty.

Vlak přijede ospale, skoro potichu. Nasedneme, batohy pod nohy, záda ke stěně. Okna jsou zamlžená a krajina se dává do pohybu dřív než my. Pole se vynořují z šera, lesy se zvedají z mlhy a řeči jsou krátké, úsporné. Šlajfka si jen zlehka brnkne, aby prsty nezapomněly. Ruml kouká ven a mlčí,to je jeho způsob, jak říct, že je všechno v pořádku.

Na zastávce Kunštát na Moravě vystoupíme do ticha. Malé nádraží, koleje ještě studené po noci, tráva mokrá rosou. Hodíme bágly na záda a vyrážíme. Čeká nás zhruba dvacet až třicet minut chůze, něco mezi kilometrem a půldruhým, možná dva, ale poctivě do kopce. Asfalt brzy ztrácí sebevědomí, dech se srovná a kroky si najdou rytmus. Kunštát zůstává dole a my jsme někde nad Rudkou, kousek od Kunštátu, v krajině, která se na nic neptá a nic neslibuje, ale dává přesně to, co má.

Rudkou jen projdeme. Domy, zahrady, ploty, kývnutí hlavou. Místní vědí, že kdo tudy jde s báglem, nemá namířeno domů. Cesta se zvedá výš, les nás pohltí. Tlumí kroky, světlo se láme mezi kmeny a čas zpomalí. Řeči utichnou samy. Tady už se nemluví, tady se jde.

Skála nad obcí nepůsobí nijak slavnostně. Žádné cedule, žádné fanfáry. Jen pískovec, oprýskaný, místy zelený od mechu. A v něm úzký zářez, skoro nenápadný. Když přijdeme blíž, uvidíme tmavé dřevěné dveře, těžké, s výraznou kresbou letokruhů, zapuštěné přímo do kamene. Vypadají, jako by tam byly odjakživa. Jako by nehlídaly prostor, ale ticho.

Nikdo nic neříká. Šlajfka se dřeva dotkne, chladného a drsného. Dveře povolí tiše. Vstoupíme.

Uvnitř nás obejme chlad. Světlo za zády se zúží na úzký pruh a ticho má najednou váhu. Oči si zvykají pomalu, a pak se z kamene začnou vynořovat postavy. Blaničtí rytíři. Ne pohádkoví hrdinové z knížek, ale kamenní strážci. Sedmnáct z nich. Každý jiný. Jeden stojí pevně, druhý se opírá o meč, třetí hledí do tmy, jako by naslouchal. Člověk má pocit, že tady se nečeká na čas, ale na smysl.

Hlouběji v jeskyni stojí tři legionáři. Tady se legenda láme do reality. Meče střídají pušky a dochází ti, že rytíři někdy nevyjíždějí z hor, ale z obyčejných domovů. Ruml si sundá čepici. Liška přejede rukou po kameni. Šedivka tiše poznamená, že tihle chlapi už jednou vyjeli a zaplatili za to.

A pak dojdeme k místu, kde je prázdno.

Tady kdysi stála obrovská socha Tomáš Garrigue Masaryk. Monument, jaký v té době neměl obdoby. Podle dobových popisů měla socha s podstavcem kolem třinácti až čtrnácti metrů, samotná postava přes deset metrů. Masaryk tu nestál jako vojevůdce, ale jako myšlenka, pravda, odpovědnost, stát postavený na rozumu.

Po okupaci v roce 1939 přišli nacisté. A Masaryk jim vadil. Vadil jako jméno, jako symbol, jako připomínka svobodného Československa. Sochu proto úmyslně zničili. Ne náhodou. Ne časem. Kladivy, výbušninami, systematicky. Místní se pokoušeli zachránit aspoň část, podle pamětníků byla hlava prý nějaký čas ukrytá, obezděná, schovaná. Nepomohlo to. Nakonec musely být zničeny i zbytky. Zůstaly jen obrovské boty na podstavci a tohle místo, kde dnes stojíme.

Prázdno tu mluví víc než jakákoli socha. Stojíme dlouho. Nemáme potřebu cokoliv dodávat. Každý ví své.

Když vyjdeme ven, světlo nás na chvíli oslepí. Den je v plném běhu. Nad námi se zvedá Burianova rozhledna Milenka, dřevěná, osmnáct metrů k nebi. Jdeme nahoru. Schody vržou, vítr sílí a krajina se rozprostře. Pole, lesy, vesnice. Nic okázalého. Domov.

Sedíme nahoře, vytahujeme chleba, sádlo, cibuli. Čutora koluje. Malý lok, na cestu, na rytíře, na paměť. Šedivka se dívá do dálky a řekne, že některé věci je dobré vidět shora, aby se nezapomnělo.

Odpoledne se rozpadá na drobné příhody. Lesní cesta, co není v mapách zvýrazněná. Kořeny, bláto, smích. Liška zapadne po kotníky, Ruml se směje tak, že se musí zastavit. U potoka sundáme boty, voda je studená a spravedlivá. Šlajfka vytáhne kytaru a zahraje písně, co patří ven. Zpíváme falešně, ale poctivě.

Večer přichází pomalu. Najdeme místo na kraji lesa, závětří, rovný kus země. Plachta nahoru, uzly bez přemýšlení. Oheň se rozhoří nejdřív nejistě, pak jistě. Dřevo praská, čaj voní. Sedíme kolem. Žádná hospoda. Jen rum v čutoře. Řečí málo, protože nejsou potřeba.

Noc klesne úplně. Hvězdy se objeví jedna po druhé. Oheň dohořívá, spacáky šustí. Les dýchá. A někde ve skále, za těmi dřevěnými dveřmi, možná pořád někdo čeká.

Ráno přijde samo. Ale to už je jiný příběh.

Tenhle byl o cestě. O tom, že vandr jak řemen se neměří kilometry, ale tichem, krokem do kopce a místy, která člověka naučí dívat se jinak. A že některá z nich zůstanou navždy, někde nad Rudkou, kousek od Kunštátu.

---

Z Kunštátu na Moravě vede k Jeskyni Blanických rytířů jednoduchá a ověřená pěší trasa. Od nádraží se vydáš směrem k obci Rudka, zpočátku po místní komunikaci, později po klidných polních a lesních cestách. Trasa měří přibližně 1,5–2 km a zvládne se za 20–30 minut pohodové chůze, i když vede převážně do kopce.

Cesta není značena turistickými značkami, ale je přehledná a místní ji běžně používají. Po průchodu Rudkou stačí pokračovat nad obec k pískovcovému svahu kopce Milenka, kde se jeskyně nachází.

Kdo nechce jít pěšky z nádraží, může z Kunštátu využít autobus do Rudky, který staví poblíž místního hotelu. Z autobusové zastávky je to k jeskyni už jen krátká pěší docházka lesem do kopce. Obě varianty jsou běžně využívané a vhodné jak pro vandr, tak pro klidný výlet.

Stránky Jeskyně Rudka , Jeskyně , Turistika , naše vlastní paměti a vzpomínky.