Článek
Karel Klostermann patří k těm českým osobnostem, jejichž význam se s časem nezmenšuje, ale naopak roste. Čím dál víc se ukazuje, že to nebyl jen spisovatel regionálních románů z hor, ale člověk, který velmi přesně pochopil vztah mezi krajinou a lidským osudem. Jeho dílo je hlubokým, souvislým vyprávěním o tom, co se stane, když člověk zapomene, že je součástí přírody, nikoli jejím pánem. A právě proto dnes Klostermanna můžeme právem považovat za jednu z klíčových osobností české ochrany přírody, i když tento pojem sám nikdy nepoužíval.
Narodil se v roce 1848 do doby, kdy se Evropa dramaticky měnila. Průmyslová revoluce postupovala krajinou stejně neúprosně jako železnice, pily a doly. Lesy, které po staletí utvářely horské oblasti, se začaly měnit v hospodářský zdroj. Stromy přestávaly být součástí přirozeného řádu a stávaly se pouhou surovinou. Právě v tomto období Klostermann vyrůstal, pozoroval svět kolem sebe a ukládal si do paměti obrazy, které později přetavil v literaturu. Jeho vztah k horám nebyl vyčtený z knih, ale prožitý v každodenním kontaktu s krajinou, počasím i lidmi, kteří v horách žili.
Karel Klostermann
Klostermannova literatura vyrůstá z hlubokého poznání horského prostředí. Nejde jen o popis přírody, ale o pochopení jejích zákonitostí. Hory v jeho díle nejsou idylickou kulisou, nýbrž živým organismem, který má vlastní rytmus, paměť a meze. Les není jen lesem, ale složitým světem, kde každé porušení rovnováhy vyvolává následky. V tom je Klostermann výjimečný. Neidealizuje. Ví, že příroda dokáže být krutá, že bere životy a láme charaktery. Zároveň však ukazuje, že právě tato tvrdost je součástí její moudrosti a řádu, který člověk nesmí svévolně narušovat.
Šumava, s níž je jeho jméno spojeno nejčastěji, nebyla v Klostermannově době turistickým symbolem krásy a klidu. Byla to oblast chudoby, dřiny a těžkého života. Dlouhé zimy, neúrodná půda, izolace a závislost na lese určovaly osudy místních obyvatel. Klostermann tyto lidi znal, rozuměl jim a nikdy je nesoudil shora. Ve svých textech dává hlas dřevorubcům, sklářům, lesním dělníkům, ženám i dětem, jejichž život byl pevně spjat s krajinou. Právě skrze ně ukazuje, jak nebezpečné je zacházet s přírodou bez ohledu na její limity.
Jedním z nejsilnějších motivů jeho tvorby je postupné ničení horské krajiny. Klostermann popisuje odlesňování, vysušování rašelinišť a nahrazování přirozených lesů monokulturami. Nedělá to formou odborného traktátu, ale prostřednictvím lidských příběhů. Ukazuje, jak se mění krajina a spolu s ní i život lidí. Tam, kde kdysi stál les, přichází vítr a voda, eroze a chudoba. Lidé, kteří si mysleli, že získali práci a obživu, zjišťují, že přišli o něco mnohem cennějšího, o stabilní domov.
Klostermann velmi přesně vystihl jednu zásadní pravdu, která je dnes základem ekologického myšlení: člověk může přírodu krátkodobě ovládnout, ale dlouhodobě se jí musí podřídit. V jeho díle se opakovaně objevuje varování před lidskou pýchou. Postavy, které se snaží přírodu zlomit silou, nakonec selhávají. Ne proto, že by byly zlé, ale proto, že nerozumějí souvislostem. Právě tento pohled činí Klostermanna nadčasovým.
Vedle Šumavy věnoval velkou pozornost také Krkonoším. Ty v jeho době procházely podobným vývojem. Horské louky se začaly využívat intenzivněji, lesy ustupovaly hospodářským zájmům a do hor přicházela první vlna turistiky. Klostermann nebyl odpůrcem lidské přítomnosti v horách, ale upozorňoval na její hranice. V jeho textech zaznívá obava, že bez respektu k přírodě se hory promění v pouhé kulisy, zbavené své podstaty.
Zvláštní pozornost věnoval hranici lesa, místu, kde se střetává svět stromů a otevřeného prostoru. Tato hranice pro něj symbolizovala křehkou rovnováhu. Jakmile je narušena, dochází k řetězovým reakcím, které člověk nedokáže zastavit. Tento motiv se v jeho díle vrací znovu a znovu a dnes jej lze číst jako předzvěst moderních debat o klimatických změnách a stabilitě horských ekosystémů.
Klostermannovo vyprávění je pomalé, soustředěné a plné detailů. Čtenář má pocit, že stojí přímo v lese, slyší vítr v korunách stromů a cítí vlhkost rašeliny. Tento způsob psaní není samoúčelný. Učí trpělivosti a pozornosti, tedy vlastnostem, které jsou pro vztah k přírodě zásadní. Klostermann čtenáře nenutí k závěrům, ale vede ho k pochopení. A právě tím má jeho dílo výchovný rozměr, který si uchovává sílu i po více než sto letech.
Významnou roli v jeho tvorbě hraje také paměť krajiny. Lesy, hory a údolí nejsou prázdným prostorem, ale místy, kde se ukládají lidské činy. Klostermann často naznačuje, že příroda si pamatuje. Ne v mystickém smyslu, ale prostřednictvím následků. Každý zásah, každé rozhodnutí se vrací v podobě změn, které ovlivňují další generace. Tento pohled je dnes jedním ze základních kamenů ochrany přírody, ale Klostermann k němu dospěl intuitivně, skrze pozorování a zkušenost.
Jeho vztah k lidem byl stejně hluboký jako vztah k přírodě. Nikdy nestavěl člověka proti krajině jako nepřítele. Naopak, ukazoval, že člověk a příroda jsou propojeni mnohem těsněji, než si sami připouštějí. Když trpí krajina, trpí i lidé. Když se krajina zotavuje, získává naději i lidské společenství. Tento motiv prostupuje celým jeho dílem a činí z něj autoritu nejen literární, ale i morální.
Klostermann se dožil roku 1923, tedy období, kdy se už začínaly formovat první myšlenky systematické ochrany přírody. Přestože se těchto snah přímo neúčastnil, jeho dílo na ně mělo významný vliv. Formovalo citlivost čtenářů, probouzelo zájem o horské oblasti a přispívalo k tomu, že se na Šumavu a Krkonoše začalo pohlížet jako na hodnoty, které je třeba chránit, nikoli pouze využívat.
Jeho texty četli turisté, učitelé, lesníci i úředníci. Mnozí z nich si skrze Klostermannovy příběhy uvědomovali, že rozhodnutí o krajině nejsou jen technickou otázkou, ale otázkou odpovědnosti. Právě zde spočívá jeho největší přínos ochraně přírody. Neformuloval zákony ani směrnice, ale vytvářel vnitřní postoj. Učil úctě, pokoře a schopnosti vidět dál než k nejbližšímu zisku.
Dnes, v době klimatické nejistoty, kůrovcových kalamit a sporů o podobu národních parků, působí Klostermannovo dílo až znepokojivě aktuálně. Jeho varování před jednostranným hospodářským myšlením, před ztrátou rovnováhy a před podceněním síly přírody znějí s novou naléhavostí. Přesto nepůsobí beznadějně. Klostermann věřil, že člověk je schopen se poučit, pokud dokáže naslouchat.
Karel Klostermann nebyl ochranářem v dnešním smyslu slova, ale byl jedním z těch, kteří připravili půdu pro vznik ochrany přírody jako společenské hodnoty. Jeho dílo je mostem mezi světem, kde byla krajina samozřejmou součástí života, a světem, kde se o její zachování musíme vědomě snažit. Právě proto patří mezi nejvýznamnější české osobnosti ochrany přírody. Ne kvůli titulům nebo funkcím, ale proto, že dokázal dát horám hlas a naučil lidi mu naslouchat.
