Článek
Karlův most je jako dlouhá věta, kterou napsaly dějiny na stránku Prahy. Ne náhodou patří k nejznámějším stavbám Evropy není to jen most přes řeku, ale most přes čas, přes lidské osudy, politické dějiny, pověsti, povodně a celá staletí, která kolem něj prošla jako poutníci. Když po něm dnes člověk prochází mezi turisty, malíři, hudebníky a bronzovými sochami, možná si ani neuvědomí, že kráčí tam, kde kdysi chodili králové, vojáci, obchodníci i ti nejchudší z chudých. Kameny pod nohama vypadají pevně, ale v sobě nesou paměť, paměť staletí, která by vydala na knihovnu.
Dávno před Karlovým mostem byl přes Vltavu jiný – Juditin most, postavený ve 12. století. Na tehdejší poměry to byl zázrak a Praha získala pevné spojení mezi Starým Městem a Malou Stranou. Jenže v roce 1342 přišla ničivá povodeň. Vltava stoupla, proud zesílil, kmeny stromů a trosky domů narážely do pilířů a během jediného dne most zmizel. Jeho trosky byly rozmetané po řece a Pražané stáli bezmocně na obou březích. Bylo jasné, že město takovou ránu dlouho neunese.
A tehdy nastoupil Karel IV. Člověk, který měl větší sen než jeho předchůdci, z Prahy chtěl udělat duchovní, politické a kulturní centrum Evropy. Nový most nebyl jen nutností, byl symbolem moci. A tak 9. července roku 1357 v čase přesně 5 hodin a 31 minut položil král základní kámen. Nebylo to obyčejné datum. V číslech 1357 9 7 5 31 Vidíš ten vzorec? Je to palindrom. Taková číselná souměrnost byla podle středověké astrologie považována za mimořádně příznivou. Karel IV. věřil, že harmonie nebes se otiskne do trvanlivosti mostu.
Na stavbě pracovali nejlepší stavitelé své doby, v čele s Petrem Parléřem, stejným, který přetvářel chrám svatého Víta. Kameny přiváželi z lomů u Zbraslavi, Berouna i z dalších míst, pojivo tvořila směs písku, vápna a speciální malty. A zde vznikla jedna z nejznámějších legend, prý se do malty přidávala vejce, aby byla pevnější. Některé vesnice posílaly vejce syrová, jiné uvařená ze strachu, že se cestou rozbijí. Historie neví jistě, zda byla vejce ve skutečnosti použitá, ale analýzy části mostu skutečně ukázaly organické složky. Možná vejce. Možná mléko. Možná pivo. Ale legenda zůstala.
Stavba trvala dlouho. Most byl dokončen až kolem roku 1402, tedy více než 60 let po položení základního kamene. Tehdy ještě neměl sochy, byl strohý, gotický, pevný jako opevnění. A ono to také opevnění bylo. Na obou stranách vyrostly strážní věže, nejvýraznější z nich Staroměstská mostecká věž, jedna z nejkrásnějších gotických bran Evropy. Kdo stál na mostě, mohl kontrolovat pohyb mezi Hradem a Starým Městem. Kdo kontroloval most, kontroloval Prahu.
Karlův most však nebyl jen vojenským bodem. Byl také hlavní obchodní cestou. Po něm proudily vozy se solí, vínem, dřevem, textilem i kořením. Když si představíš most v 15. století, neuvidíš romantickou siluetu při západu slunce, ale hluk, zvířata, trhy, pach masa a ryb, smích i hádky. Most žil, a s ním žila Praha.
A pak přišla další éra, baroko. Tehdy se Karlův most proměnil k nepoznání. Sochy, které dnes obdivujeme jako symbol mostu, přibývaly postupně mezi 17. a 18. stoletím. Bylo jich 30. Každá měla svůj význam, byly to modlitby vytesané do kamene. Nejznámější je socha svatého Jana Nepomuckého. Podle legendy byl tento kněz shozen z mostu v roce 1393 na příkaz krále Václava IV., protože nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny. Říká se, že když dopadl do vody, nad hladinou se objevilo pět hvězd. Dnes lidé hladí bronzový reliéf pod sochou, prý přináší štěstí nebo jistotu návratu do Prahy.
Most však nebyl jen svědkem pobožnosti. Zažil i kruté události. Po porážce stavovského povstání roku 1621 byla na Staroměstské mostecké věži vystavena hlava Jana Jesenia a dalších popravených českých pánů. Devět let visely lebky u železných kruhů, dokud je rodiny tajně neodnesly.
Další těžkou ránu přinesla povodeň v roce 1890. Trosky domů, kmeny stromů a prudká voda narazily do pilířů, tři oblouky se zřítily. Pražané tehdy skutečně věřili, že most už nepůjde zachránit. Ale nakonec se podařilo obnovit jej s pomocí tehdejší moderní techniky. Oprava trvala roky a vyžadovala obrovské finance, ale Praha si svůj most nechala.
Do poloviny 20. století byl Karlův most stále dopravní tepnou. Chodily po něm povozy, později tramvaje, dokonce i auta. Až v roce 1965 byl most uzavřen pro automobilový provoz, definitivně se změnil v pěší promenádu.
Dnes je místem, kde se potkávají kultury z celého světa. Turisté, fotografové, malíři, hudebníci, prodejci drobných šperků a kreseb. Ráno je tichý a magický, v poledne hlučný a přeplněný, večer nostalgický a staletý. Mlha mu sluší stejně jako slunce. Když sněží, vypadá jako pohádka. Když zapadá slunce nad Pražským hradem, vypadá jako obraz, kterému se nechce věřit.
A přestože je Karlův most památkou UNESCO, není to muzeum. Je živý. Opravuje se, chrání se, sleduje se každý kámen, ale zároveň zůstává poutní cestou mezi dvěma světy města.
Možná právě v tom je jeho síla. Karlův most není jen stavba. Je to svědek. Viděl vznik univerzity, korunovace českých králů, husity, habsburskou vládu, národní obrození, dvě světové války i vznik republiky. Viděl lidi smutné i šťastné, mocné i obyčejné. Viděl smrt i lásku. A přesto stojí.
Až příště půjdeš po jeho kamenech, zpomal krok. Polož dlaň na chladný pískovec, podívej se na řeku a představ si vše, co kolem tebe prošlo. Možná pochopíš, že Karlův most není jen most.
Je to paměť Prahy. A ta, jak víš, nikdy nezapomíná.
