Článek
Víš, co je nejlepší na cestování s tátou Čendou? Že se nikdy neví, kde skončíme. Jednou jsme přespali v seníku u oveček, jindy jsme hledali studánku, která byla jen v pohádce. A tentokrát jsme jeli do Jeseníků – za koňmi, jeskyněmi a vodopády. Jen my dva. A batohy. Všechno to začalo jednou prázdninovou středu, když taťka Čenda zabalil do batohu ešus, celtu, kytaru, další vandrcajky a řekl: „Eliško, jede se za koněma!“
Bylo ráno, mně se ještě trošku chtělo spát. Ale pak jsem si vzpomněla – koně! A úplně jsem se probudila. Ráno bylo voňavé po kakau a novém chlebu. Máme sbaleno, spacák, plachtu, sušenky, ponožky a mapu bez rohů. Z nádraží v Trutnově jedeme vlakem. Já si lepím nálepky do deníčku, Čenda kouká z okna a říká, že krajina je jako pohlednice od kamaráda, co má dobré srdce.
V Hanušovicích přestupujeme, čekáme na peróně, fouká vítr, co voní po borovicích. Když konečně dojedeme do České Vsi, všechno je jiné. Klidnější. Tišší. Jdeme pěšky k Ranči U Orla. Cesta je taková polní, po zelené značce štěrk, tráva, skok přes potok, dvě hrušky u cesty. Objevíme třešně. Všude voněly bylinky, a pak lesem. Najednou jsme vyšli z lesa a před námi stál Ranč U Orla Ticho ruší jen koně, co v dálce odfukují, jako by zpívali.
Byli tam opravdoví koně! Jeden bílý, jeden hnědý, a jeden, který pořád žvýkal seno a vypadal jako profesor. Já jsem dostala kobylku jménem Amálka. Byla to moje první vyjížďka bez vodítka. Jeli jsme lesem, Amálka šla klidně, a když jsme projížděli kolem potoka, tak se zastavila a chtěla pít. Hladila jsem jí hřívu a byla jsem úplně šťastná.
Večer jsme vařili brambory v ešusu, hráli karty, taťka mi zpíval „Teskně hučí Níagara“ a spali jsme pod celtou, která se trošku krabatila větrem, ale my jsme byli v suchu. Nad hlavou bylo milion hvězd a já viděla dvě padat. Přála jsem si, ať nikdy nemusím zpátky do školy.
Ráno nás budí kohout. Ne, vážně! Zní to, jako by zpíval operu. Balíme věci, loučíme se s Amálkou a vyrážíme pěšky zpět na náves. Chytáme autobus do Lipové-lázně, sedíme vzadu a houpeme nohama. Řidič má fousky jako špičky jehličí a usmívá se, když mu Čenda poví, že míříme do jeskyně Na Pomezí.
Z Lipové jdeme po zelené značce. Cesta se kroutí lesem, sem tam kapradí, sem tam kořen přes stezku. Všude je ticho, jen ptáci a vítr. Jsem jak lesní princezna s batohem. Jeskyně je… ohromná. Studená, vlhká, tichá. Zhasneme čelovky a dýcháme tmu. Průvodkyně mluví potichu, jako by nás nerada rušila ze snu. Vidíme krápníky jako závěsy, sloní nohu, komín, kde kdysi svítila jen svíčka. Čenda mi šeptá, že bych tu mohla mít království. V jeskyni bylo osvětlení. Kapky tam padaly do jezírka, co mělo úplně zelenou vodu. Průvodkyně vyprávěla, že dřív tu chodili medvědi, a že některé chodby jsou tak úzké, že by tam prošel jenom netopýr. Jednou jsme museli jít ohnutě – skoro po čtyřech! Bylo to jako v nějaké trpasličí noře. Čenda se bouchnul do hlavy, ale dělal, že ne. Mně se tam líbilo. V jeskyni byla zima, ale vzduch voněl čistotou a dobrodružstvím.
Po výstupu z jeskyní jsme si dali svačinu u lesa a pak jsme šli pěšky po červené až nad Lázně Lipová, kde jsme našli malé tábořiště. Měli jsme štěstí, někdo tam nechal lavičku ze špalků. Večer jsme si četli z knížky o Vinnetouovi, a pak si hráli na indiány. Čenda si udělal čelenku z větviček a já ho pojmenovala „Ten, který chrápe“. On se smál a říkal mi „Malá puma“.
Ráno nás vzbudili ptáci. Všude kolem se les leskl rosou. Sbírali jsme borůvky a pak šli na autobus. Tentokrát jsme jeli do Karlovy Studánky – bylo tam jako v pohádce. Dřevěné domy, pítka s prameny, a lidé, co chodili pomalu, jako by na nic nespěchali.
Šli jsme stezku Bílá Opava. Cesta vedla podél říčky, kde byly lávky, žebříky, vodopády a kameny, co klouzaly. Čenda si namočil botu, ale já ne. Smála jsem se, až mi vypadla sušenka z kapsy. Taky jsme našli ztracený kelímek a hodili ho do batohu – sbíráme odpadky, protože les není koš.
U největšího vodopádu jsme si dali oběd – chleba, škvarkovou pomazánku a vodu z pramene. Studená, ale dobrá. Čenda se na mě díval takovým pohledem, jako když je pyšný. A já se cítila jako opravdová dobrodružka.
Večer jsme se vrátili do Karlovy Studánky, koupili si pohledy, sedli si k dřevěnému altánu a hráli na kytaru. Jedna paní nám dala čokoládu, protože říkala, že tohle už dlouho neviděla.
---
A pak? Pak jsme jeli domů vlakem. Ale v duši jsme si odnesli všechno – hvězdy nad rančem, ticho jeskyně, hukot Bílé Opavy. A hlavně – že s taťkou se dá zažít svět, i když jsme jen dva.
---
Itinerář výpravy Elišky a Čendy:
Den 1 – Ranč U Orla
Vlak Trutnov – Hanušovice – Jeseník (přesun dle IDOS.cz)
Z Jeseníku pěšky po zelené turistické značce do České Vsi
Ranč U Orla – vyjížďky na koni, možnost přespání v okolí (vlastní plachta)
Den 2 – Jeskyně Na Pomezí
Z České Vsi po žluté do Lipové (cca 3 km)
Autobus z Lipové-lázní k jeskyni Na Pomezí
Návštěva jeskyně (https://jeskyne.caves.cz/…zi/)
Pěšky po červené na vyhlídku a tábořiště nad Lipovou
Den 3 – Karlova Studánka
Autobus Lipová – Jeseník – Karlova Studánka (přesun IDOS)
Stezka Bílá Opava – po modré, okružní trasa kolem říčky
Večer – procházka lázeňským parkem, nocleh na okraji CHKO (nutno bivakovat nenápadně)
Den 4 – Návrat
Ranní autobus z Karlovy Studánky do Bruntálu
Vlak Bruntál – Olomouc – Trutnov
---
Zdroje a užitečné odkazy:
Ranč U Orla, Česká Ves: www.ranc-orel.cz
Jeskyně Na Pomezí: www.caves.cz
Karlova Studánka a Bílá Opava: www.karlovastudanka.cz, mapy.cz trasa
Vlakové spojení: www.cd.cz
Jízdní řády autobusů: idos.cz
---
Kdybych mohla, zůstala bych pod širákem napořád. A Amálce bych pletla copánky ze hřívy. Ale prý mě čeká škola. Tak třeba zase o prázdninách.
Eliška, 9 let
Líbí se Vám naše příběhy ? Na profilu naleznete další.
